Téměř skryté tajemství

Strach z nového domova

Andrea nastoupila na místo řidiče, připoutala se a mile se usmála. „Tak co, těšíš se?" „Chceš, abych byl upřímný?" „No ovšem". Doslova zářila, jako kdybychom jeli na výlet. „Netěším". Mírně ji úsměv opadl, ale stále na tváři zůstal. „Jak to?" „To je jedno. Prosím už jeď". Nastartovala a vyjela. Já se opřel plně do sedačky a zavřel oči. Téměř do vteřiny jsem usnul.

Ucítil jsem menší hlazení po vlasech a já se rychle ohnal. Nevěděl jsem, kde jsem, nebo co se děje, ale cítil jsem stejné ohrožení jako u otce. Vyděšeně pohlédnu na osobu, která je ještě mírně rozmazaná od toho, jak jsem ospalý. „Klid. Už jsme tady. Zkoušela jsem na tebe mluvit, ale ty si se stále neprobouzel". Zvolala Andrea, kterou jsem začal poznávat. Trochu jsem si oddechnul a protřel si oči. Moc světla. „Musel si být hodně unavený, nejeli jsme ani tři minuty". „Jen jsem blbě spal". Slabě jsem odvětil a snažil se zůstat milý.

Ale opravdu moc dobře nespím. Prakticky téměř vůbec. Vyšli jsme společně z auta, já si vzal své věci z kufru a došli k prahu většího domu, který vypadal docela útulně. Nevím však, jestli to budu moci nazývat domovem. Andrea zdvořile zazvonila a čekala, až se dveře otevřou. „Neboj se, ano?" „Lehce se to řekne, než dělá". V tom se otevřeli dveře a v nich vykouknula usměvavá žena kolem čtyřiceti let, hnědé vlasy, zelené oči a nepatrné pihy, které vykouknou hned, jakmile bude chvíli na sluníčku. „Ty musíš být Kasem", zvolala nadšeně a hned mi podávala ruku. „Ano, dobrý den". Podal jsem ji slušně ruku, kterou mi letmo stiskla a usmála se ještě víc. „Ale jaké pak dobrý den. Budeme si tykat. Já jsem Evelyn. Moc ráda tě poznávám". Zvolala a ve vteřině mě objala. Jen tak jsem nehybně stál na místě a nechal se objímat, než mi začalo docházet co se děje. Ale byla rychlejší a pustila mě i se svým milým úsměvem. „Pojďte dál". Ustoupila z cesty a nechala nás vejít první.

Dobře, tak paní domu se mi docela zamlouvá, ale spíš mě bude děsit její manžel.

Jen co jsem si stihnul vyzout boty, už byl slyšet hrubý mužský hlas, který zněl rozčíleně. „Zase se rozhodujete beze mě!" „Nemluv semnou tímhle tónem mladý muži!" Opravdu hrubý hlas. A hlavně hlasitý. „A proč ne?! Ty semnou jednáš úplně stejně! Nikdy nepřijmu toho sráče, který se sem nastěhuje!" „Tak dost! Mazej do pokoje!" „Ani mě nehne!" Křičeli tam přes sebe a já se s menším strachem schoval na Andreu, která mi dávala největší oporu. „Kam si myslíš, že jdeš!" „Pryč!" Najednou se ten mladší hlas objevil kousek od nás a já otočený ke všem zády dělal, že tam ani nejsem. „Nikdy tě do naší rodiny nepřijmu, ty pijavice hnusná. Udělám ti ze života takové peklo, že si to ani do teď nepoznal". Zvolal rozzlobeně a podle dupotu odešel z domu. Velká rána dveřmi byla na místě, až jsme z toho já a Andrea nadskočili. „Omlouvám se za to, co jste slyšeli. To byl náš syn, není zrovna moc nadšený z toho, že chceme někoho adoptovat". Pověděl mužský hlas, jenže já neměl odvahu se na něj podívat, a tak jsem se i nadále skrýval za zády Andrei. „To je v pořádku. Nic se nestalo". „A kdepak je ten hoch?" Po mých zádech přejel mráz, který se rozjel do celého těla.