Téměř skryté tajemství

Policejní stanice část 1.

Nějakou dobu se nevracel a mě to dávalo čím dál tím víc pocit nejistoty a strachu. Nejlepší úkryt teď pro mě byl za dveřmi, když někdo otevře, neuvidí mě a odejde. Usedl jsem a přitiskl si nohy k tělu.

Dveře se po pár minutách začali otevírat. „Kde je?" „Ale kdo? Neřekl jsi nám pořádně o co se jedná". „Byla tu jedna dívka, chtěla vidět vás dva. Moc toho nenamluvila". Vešli a zavřeli za sebou dveře. Přešli k oknu, jako kdybych snad utekl. Jeden z nich se otočil a uviděl mě. „Proboha, co tam děláš?" Slabě křiknul a přiběhnul ke mně. Snad jsem si je nespletl, ale myslím, že ten, kdo se teď semnou snaží navázat konverzaci je Adam, ale s jistotou to říct nemohu. „Bojím se. Nevěděl jsem, s kým se vrátí". Zvolal jsem slabě a nechal si pomoct na nohy. Byl mi i nápomocen, abych se posadil zpět ke stolu. Také se posadili. „Hledal si nás, co se děje?" Milejším hlasem pověděl. Má klidný hlas, který mi v hloubi duše říká, neboj se. Všechno bude dobrý. Jenže takhle to nefunguje. Nic není tak jednoduché.

Odsunul jsem si prsty z tváře vlasy a zvednul pohled. „Takhle si ráno nevypadal". „Protože se to stalo před chvílí". Zašeptal jsem, pomalým tempem a s nejistotou v srdci vytáhnul mobil a položil na stůl. „Máte tam nahrávku. Už s ním nemůžu být. Sotva jsem utekl". „To nic. Už je dobře. Nepustíme ho k tobě, ano?" „Eriku, skoč pro nějaký ručník. Musí mu být zima". Zvolal lehce mrzutě Tomáš a zpražil ho pohledem. „Jemu?" Podivil se a pohlédl mým směrem. „Na dlouhé vyprávění, běž. Ať není nemocný, je to stále jen dítě". „Už jdu". Vstal a odešel. I jen těch pár vteřin, co byli otevřené dveře dokořán, se mi v krku objevil veliký knedlík, který jsem nedokázal spolknout. „Co se stalo", zvážněli, ale přitom měli chápavý a něžný pohled. „On-". V tom se otevřeli znovu dveře, které ses stihli zavřít, nečekal jsem a bylo mi jedno, kdo tam stojí, ihned jsem se skryl za dva policajty, kteří seděli naproti mně. „Klid, to je jen náš kolega Erik". Pomalu jsem vykouknul z poza židlí a sledoval zmateného policistu s ručníkem a botami v ruce.

Znovu jsem se posadil, odemknul jim mobil a pustil celou nahrávku. Mezitím jsem si vysušil vlasy i část oblečení a setřel všechen make-up. Boty jsem si nandal, ale štípalo to. Mě a jak jsem koukal, tak i jim bylo úplně jedno, že jejich ručník je celý špinavý.

„Tohle už je příliš!" Křiknul Tomáš a dal pěstí do stolu. „Klid Tome. I já jsem naštvanej, ale teď se nesmíme nechat unášet pocity. Musíme myslet profesionálně". „Profesionálně? Po tom, co prováděl jeho synovi? Copak si zapomněl, jak vypadá jeho tělo?" V tom se oba zarazili a zahleděli se zpět na mě. Jejich pohled spadl na stůl, kam jsem položil mokrý ručník. Přesněji to byl ručník plný vody, krve a make-upu z mé tváře. Adam se natáhl pro ručník a rozložil ho. Když uviděli krev, odložili ručník úplně stranou a pohlédli na mě. „Kde jsi zraněný?" „To nic není. Pomůžete mi s otcem?" „Určitě, ale jsi si jistý, že nepotřebuješ lékařskou pomoc?" „Jsem". Lehce jsem odvětil a znovu se zahleděl na dveře. „Něco tušil. Věděl, že je něco jinak a to ho děsilo, proto se chtěl tak rychle přestěhovat".

„Kdy můžu odejít?" Po sepsání výpovědi a všech detailů, které mi otec prováděl i to, jak si do hlavy vtloukl, že jsem holka, i když ve skutečnosti nejsem. Venku už byla tma a bouřka naštěstí pominula. „Jelikož máme vše sepsané a tvůj otec je v cele, tak myslím, že klidně můžeš odejít. Přijde pro tebe někdo?" „Ne, jediná rodina, co mi zbyla, žije v cizí zemi". „Ach tak, tak to pak bude trochu složitější". „Jak to myslíte?" Zmateně na ně pohlédnu. „Je to takhle. Většinou si dítě, které někdo z rodiny bil vezmou jejich příbuzní, jenže tvoji příbuzní žijí v zahraničí a sám cestovat nesmíš. Podle toho, co si nám vyprávěl dobré vztahy nemáte, takže tě budeme muset dát do náhradní péče". „Náhradní péče?" „Jednoduše řečeno, náhradní rodina, která tě vezme k sobě". „Aha". Udiveně hledím na své ruce. „Nemusíš se bát, ano?" „Já se nebojím jich". Slabě mrzutě jsem zvolal.