Nějakou dobu se nevracel a mě to dávalo čím dál tím víc pocit nejistoty a strachu. Nejlepší úkryt teď pro mě byl za dveřmi, když někdo otevře, neuvidí mě a odejde. Usedl jsem a přitiskl si nohy k tělu.
Dveře se po pár minutách začali otevírat. „Kde je?" „Ale kdo? Neřekl jsi nám pořádně o co se jedná". „Byla tu jedna dívka, chtěla vidět vás dva. Moc toho nenamluvila". Vešli a zavřeli za sebou dveře. Přešli k oknu, jako kdybych snad utekl. Jeden z nich se otočil a uviděl mě. „Proboha, co tam děláš?" Slabě křiknul a přiběhnul ke mně. Snad jsem si je nespletl, ale myslím, že ten, kdo se teď semnou snaží navázat konverzaci je Adam, ale s jistotou to říct nemohu. „Bojím se. Nevěděl jsem, s kým se vrátí". Zvolal jsem slabě a nechal si pomoct na nohy. Byl mi i nápomocen, abych se posadil zpět ke stolu. Také se posadili. „Hledal si nás, co se děje?" Milejším hlasem pověděl. Má klidný hlas, který mi v hloubi duše říká, neboj se. Všechno bude dobrý. Jenže takhle to nefunguje. Nic není tak jednoduché.
Odsunul jsem si prsty z tváře vlasy a zvednul pohled. „Takhle si ráno nevypadal". „Protože se to stalo před chvílí". Zašeptal jsem, pomalým tempem a s nejistotou v srdci vytáhnul mobil a položil na stůl. „Máte tam nahrávku. Už s ním nemůžu být. Sotva jsem utekl". „To nic. Už je dobře. Nepustíme ho k tobě, ano?" „Eriku, skoč pro nějaký ručník. Musí mu být zima". Zvolal lehce mrzutě Tomáš a zpražil ho pohledem. „Jemu?" Podivil se a pohlédl mým směrem. „Na dlouhé vyprávění, běž. Ať není nemocný, je to stále jen dítě". „Už jdu". Vstal a odešel. I jen těch pár vteřin, co byli otevřené dveře dokořán, se mi v krku objevil veliký knedlík, který jsem nedokázal spolknout. „Co se stalo", zvážněli, ale přitom měli chápavý a něžný pohled. „On-". V tom se otevřeli znovu dveře, které ses stihli zavřít, nečekal jsem a bylo mi jedno, kdo tam stojí, ihned jsem se skryl za dva policajty, kteří seděli naproti mně. „Klid, to je jen náš kolega Erik". Pomalu jsem vykouknul z poza židlí a sledoval zmateného policistu s ručníkem a botami v ruce.
Znovu jsem se posadil, odemknul jim mobil a pustil celou nahrávku. Mezitím jsem si vysušil vlasy i část oblečení a setřel všechen make-up. Boty jsem si nandal, ale štípalo to. Mě a jak jsem koukal, tak i jim bylo úplně jedno, že jejich ručník je celý špinavý.
„Tohle už je příliš!" Křiknul Tomáš a dal pěstí do stolu. „Klid Tome. I já jsem naštvanej, ale teď se nesmíme nechat unášet pocity. Musíme myslet profesionálně". „Profesionálně? Po tom, co prováděl jeho synovi? Copak si zapomněl, jak vypadá jeho tělo?" V tom se oba zarazili a zahleděli se zpět na mě. Jejich pohled spadl na stůl, kam jsem položil mokrý ručník. Přesněji to byl ručník plný vody, krve a make-upu z mé tváře. Adam se natáhl pro ručník a rozložil ho. Když uviděli krev, odložili ručník úplně stranou a pohlédli na mě. „Kde jsi zraněný?" „To nic není. Pomůžete mi s otcem?" „Určitě, ale jsi si jistý, že nepotřebuješ lékařskou pomoc?" „Jsem". Lehce jsem odvětil a znovu se zahleděl na dveře. „Něco tušil. Věděl, že je něco jinak a to ho děsilo, proto se chtěl tak rychle přestěhovat".
„Kdy můžu odejít?" Po sepsání výpovědi a všech detailů, které mi otec prováděl i to, jak si do hlavy vtloukl, že jsem holka, i když ve skutečnosti nejsem. Venku už byla tma a bouřka naštěstí pominula. „Jelikož máme vše sepsané a tvůj otec je v cele, tak myslím, že klidně můžeš odejít. Přijde pro tebe někdo?" „Ne, jediná rodina, co mi zbyla, žije v cizí zemi". „Ach tak, tak to pak bude trochu složitější". „Jak to myslíte?" Zmateně na ně pohlédnu. „Je to takhle. Většinou si dítě, které někdo z rodiny bil vezmou jejich příbuzní, jenže tvoji příbuzní žijí v zahraničí a sám cestovat nesmíš. Podle toho, co si nám vyprávěl dobré vztahy nemáte, takže tě budeme muset dát do náhradní péče". „Náhradní péče?" „Jednoduše řečeno, náhradní rodina, která tě vezme k sobě". „Aha". Udiveně hledím na své ruce. „Nemusíš se bát, ano?" „Já se nebojím jich". Slabě mrzutě jsem zvolal.
ČTEŠ
Téměř skryté tajemství
Ficção AdolescenteMůj otec si vždy přál dceru, ale narodil jsem se já. Maminka zemřela hned po porodu a otec se rozhodl, že všem řekne, jak krásná se mu narodila dcera. Nikdo však netušil, kdo ve skutečnosti jsem. Postupem času, jak jsem rostl, mi začalo docházet, ž...