Téměř skryté tajemství

Seznámení s rodinou

„Tady je". Andrea ustoupila a můj jediný úkryt v tu chvíli zmizel. Pohlédl jsem na o mnohem vyššího muže, než jsem já sám. Tmavé vlasy, žádné strniště, ani knírek. Hnědé oči a podle postavy jsem usoudil, že musí, nebo musel dost dlouho na sobě dřít. „Zdravím tě, já jsem Vláďa". Podal ruku přímo přede mně. Pomalu jsem mu podal tu svou a ihned, jakmile se naše ruce setkali, cítil jsem jasnou dominanci. I dlaň má mnohem větší než já. Mou ruku téměř schoval do té své. „Dobrý den, já jsem Kasem". „Tykej mi chlapče, od teď jsme přeci rodina". Vřele se usmál a pustil mou ruku. „Pojďme se posadit. Dáte si něco k pití?" „Čaj, jestli mohu poprosit", zdvořile odpověděla Andrea a vydala se někam do domu za mužem. „A copak si dáš ty?" „Taky čaj. Pomůžu Vám". „To je v pořádku, běž se posadit". „Opravdu, chci Vám pomoct". „No tak dobře". S úsměvem zvolala a navedla mě do kuchyně

Čaje jsem přendal na tác a vydal se za paní domu.

Tác jsem položil a dal na stůl menší pod tácky na hrnečky. Rozdal čaje a usedl po boku Andrei. „Takže, pověz nám něco o sobě". Započala konverzaci Evelyn. „Chodím, nebo spíš chodil jsem na zdejší školu, obor truhlář, kde mě to dost bavilo, ale otci se nelíbilo, když jsem se tam s někým bavil. Doma to nebylo lehké, ale už to mám za sebou. Nic víc mě nenapadá, jestli chcete vědět něco určeného, zeptejte se". Párkrát zamrkali a Vláďa se zhluboka nadechl. „Myslím, že je v pořádku, když začneme pomalu". Zářivě se usmál a natáhl se pro hrnek.

„Tak já už půjdu. Brzy se zase zastavím, dobře?" Zvolala Andrea ze dveří. „Jasně, ahoj Andreo". „Ahoj Kaseme". Evelyn zavřela dveře a pohlédla na mě. „Co kdybychom ti ukázali tvůj pokoj?" Slabě jsem přikývl a následoval je do schodů. Vláďa mi vzal cestovku a aktovku jsem si vzal sám. Ani jsem to po něm nechtěl, ale do zbytečné potyčky s ním se mi opravdu nechtělo.

Otevřel dveře na konci chodby prvního patra a ustoupil z cesty. Uviděl jsem téměř stejně velký pokoj, jako jsem měl. Bílé stěny, letiště, noční stolek, pracovní stůl, veliká skříň, a dokonce i takové závěsné křeslo u okna. „To je... pro mě?" Optal jsem se slabě a pootočil se k nim čelem. „No ovšem, že ano. Líbí se? Když by si chtěl třeba vymalovat, nebo změnit nábytek, stačí říct. Hlavně, aby si se tu cítil útulně". Spojila ruce Evelyn a vřele se usmála. Nahnala mi tím slzy do očí, které jsem se snažil udržet. Položil jsem ruce na své paže a slabě stiskl. „Ne, je to...", slabě jsem se odmlčel, zahleděl se jim do očí a mile se usmál. „Je to dokonalé". „Určitě? Nemáš nějakou vytříbenou barvu, nebo tapetu?" Optal se zvědavě Vláďa. „Ne, ani ne", zazubil jsem se pobavením a přešel hlouběji do pokoje. Mezitím, co já se rozhlížel, tak mi Vláďa donesl cestovku přímo k posteli a znovu odešel. „V klidu si tu vybal a až budeš chtít, tak za námi přijď. Necháme ti teď chvíli prostor". Jen co to dořekla, s úsměvem pomalu zavřela.

S tíhou jsem usedl na postel, na které bylo krásné prostěradlo.