Téměř skryté tajemství

Zůstáváme přáteli

„Není to tak, že bych mu to řekl". „Mu? Je to kluk?" Podivil se Vojta. „Zjistil to čirou náhodou". „Jak dlouho to ví a kdo to je? Tohle nám říct můžeš, protože nám si to neřekl". Podotkl dotčeně se složenýma rukama Petr. „Ví to od začátku školu a je to Marek". „Marek?!" Vykřikli všichni, až jsem z toho nadskočil. „Jo, Marek", řekl jsem klidněji, než byli oni samy. „To nechápu". Zvolal Ondra. „Marek to zjistil ten den, co mi dal facku, když se mi snažil pomoct vstát. Řekl mi to teprve před pár dny, že zná pravdu, taky proto jsem se s ním kvůli tomu pohádal, jelikož jsem si myslel, že to někomu prozradí, nebo hůř". „Co by pro tebe mohlo být horší?" Optal se ještě mírně naštvaně Petr.

„Zjistil by to otec. Má všude špehy, taky proto, když jste mě v sobotu šli doprovodit, tak mě za to v neděli zbil". Řekl jsem již s lehkým nezájmem a opřel se plně do křesla. „Počkej. Teď jsem se asi nějak přeslechl. Tvůj otec tě sbil za to, že jsme tě my doprovodili domů, když tě někdo sledoval?" Zeptal se zmateně Ondra. Petr s Vojtou měli ruce dané v pěstech. „Přesně tak. Nenechal si nic vysvětlit". Ondra vstal a přešel ke mně. Jen z pohledu jsem viděl, jak se ke mně přibližuje jeho ruka a já rychle ucukl.

Zařazený Ondra po mém boku a Vojta s Petrem na gauči. Nikdo nevěděl, co na to má říct. „Em, promiň". Zasmál jsem se nad tím lehce, jako kdyby o nic nešlo. „Kaseme, promiň". Pověděl po chvíli Petr a upoutal tím pozornost všech. „Za co?" Usmál jsem se a chtěl změnit téma. „Za to, jak jsem před tím vyjel. Přišel jsem si tak..., jak to říct, zrazený. Prostě jsem to nečekal". Dodal nakonec velmi smutným tónem. „Já se ale nezlobím. Mrzí mě, že jsem to skrýval a tajně jsem doufal, že zůstaneme přáteli i nadále". Sklopil jsem pohled a zahleděl se na kolena.

Netuším, jak dlouho bylo ticho, ale pohled jsem se zvednout neodvážil. Kolem mě se z ničeho nic vyrojili tři postavy, které stáli v kroužku. I kdyby mě chtěli praštit, tak se na ně zlobit nemůžu.

Objali mě. Z ničeho nic mě prostě objali a já tam jen nečinně seděl jako opařený. „Pro nás není důležité pohlaví, ale že jsme zdraví. Kdybychom věděli, co se ti děje, zakročili bychom už dávno". Pověděl smutně Petr. „Má pravdu, příště až se bude dít i sebemenší blbost, tak to můžeš říct nám". Dodal Ondra. „Nezapomeň, že jsme přece nejlepší přátelé". Zvolal nadšeně Vojta a všichni se ke mně natiskli. Vyhrklo mi to do očí slzy. „Děkuju kluci", rukama jsem si je přitiskl ještě blíž a nechal spadnout slzy.

„Tak my už půjdeme". „Dobře, děkuju, že jste přišli". „A nezapomeň, kdyby cokoliv, obzvlášť teď, když známé tvé tajemství, můžeš nám dát vědět". Pověděl mile Ondra před prahem. „Jasně. Děkuju, že se nezlobíte". „Ale kdepak, zlobíme se". Pověděl Vojta a zkřížil ruce na hrudi. Tak tohle dost zabolelo. „Zlobíme se na sebe. Nedokázali jsme ti pomoct". Odpověděl Petr za ostatní a vřele se usmál. „Ach tak", zasmál jsem se a viditelně vydechl štěstím.

Kluci odešli a já znovu zůstal sám.