Téměř skryté tajemství

Zpátky ve škole

Tak teď bych se nezmohl opravdu na nic. Pocítil jsem zvláštní poskočení srdce. Nic takového jsem ještě necítil, ale byl to krásný a hřejivý pocit. Takhle bych si dokázal představit krásnou rodinnou lásku, kterou jsem nezažil. I na dále jsem předstíral, že spím a on se pokusil mírně odtáhnout, jenže to já nechtěl. Přitáhl jsem si ho blíže a slabě zamručel. Dal svou ruku pod mou hlavu a tou druhou mě hladil po zádech. Byl to úžasný pocit, ta vůně, která patří jen jemu. Slyšel jsem jeho srdce, jak buší jako o závod a dech, který se snažil zklidnit.

Do pár minut v této poloze jsem usnul.

Slabé pohlazení po hlavě mě vzbudilo a s ospalýma očima jsem hledal zdroj. Marek se přímo před mýma očima usmíval. „Dobré ráno". Znovu jsem pociťoval, jak se mi krev nahrnula do tváří. „D-dobré ráno". Vykoktal jsem a pokusil se zjistit kolik je hodin. „Je čas vstávat. Za chvíli musíme do školy", zvolal mírně pobaveně, pustil mě a sedl si. „Už?" „Nemusíš chodit. Zařídím to místo tebe, jestli chceš". „V pohodě. Zvládnu to".

Šli jsme se každý převléct a poté přešli i společně na snídani.

„Jak si se vyspal Kaseme?" Optala se Evelyn, která seděla u stolu spolu se svým manželem a jedinou dcerou. „Mnohem líp než za posledních pár dní. A jak se spalo vám?" Zeptal jsem se všech přítomných a dostal jsem ode všech kladnou odpověď.

Po snídani jsem společně s Markem vyšel ke škole. Jakmile jsem stál u hlavní brány, cítil jsem se dost nejistě. „V pohodě?" „Jo, úplně, jen menší nervozita". „Jsem tu s tebou, nemáš se čeho bát, dobře?" Dal přede mě pěst a čekal, až si s ním ťuknu. Gesto jsem mu opětoval a po jeho boku vyrazil vpřed do školy.

Mára si zamířil poklidně do třídy, zatímco já do kabinetu mého třídního učitele. Slušně jsem zaťukal a otevřel dveře, jakmile se ozvala odezva. „Dobrý den, přeje si?" Odsunul se od stolu a vstal. „Dobrý den pane učiteli". Usmál jsem se a on jen zaraženě hleděl. „Kaseme?" Vyhrkl s vytřeštěnýma očima. „Ano, to jsem já". „Kdepak se tu bereš? Pojď, posaď se". Rychle poukázal na židli a sám se posadil. „Děkuju". „Copak tě k nám přivedlo? Myslel jsem, že se s otcem stěhuješ". Nenápadně se zeptal, ale věděl jsem, že ho to zajímalo. „Abych to řekl upřímně, já o tom ani nevěděl. Když to řeknu zkráceně, otce zatkli a já teď žiju u jiné rodiny. Jelikož jsem teď konečně kluk, chtěl bych tuto školu dodělat. Chtěl bych tedy vědět, zda by bylo možné, abych zde studoval, ale pod svým pravým jménem?" „Myslím, že to není tak těžké udělat, akorát budu potřebovat tvého zástupce, aby mi podepsal pár papírů a bude to". Já jsem zapomněl, že nejsem plnoletý. Plácnul jsem se do čela a v tom někdo zaťukal. „Dále", vyzval učitel a čekal, kdo vejde.