Téměř skryté tajemství

Třída

Do dvaceti minut se naplnila celá třída. Očima jsem počítal a bylo nás tu mnohem víc než pětadvacet. Bylo nás tu celkem čtyřicet, a to je hodně divný.

Do třídy přišel dospělý muž, který přešel až před třídu s deskami v ruce. „Takže třído, začneme". Zvolal a rukama ukázal, abychom se postavili. Když jsme se konečně zase posadili, představil se jako náš třídní učitel jménem Petr Vávra, který nás bude mít následující tři roky na dva hlavní předměty. Začal vyjmenovával všechna jména. „Both Marek?" „Tady". Ozval se kluk, který do mě hned začal jet, aniž by mě vůbec znal. Naše pohledy se setkali. I byť jen na tu milisekundu mezi námi byla elektřina, kterou jsme pocítili oba a začali na sebe vražedně hledět. „Hlaváč Honza?" „Tady". „Junta Stiwat? Čtu to správně?" Optal se učitel a začal se rozhlížet po třídě. „Ano čtete. Tady", zvedl jsem mírně ruku a všichni se ihned otočili. Učitel byl trochu zmatený a nevěděl, co říct. Nenápadně si odkašlal. Začal číst další jména, ale já se začal soustředit na to, jak si o mě začali různě šeptat. „Svoboda Ondřej?" „Tady". „Paštika Štěpán?" „Tady". „Výborně, jste tu všichni. Asi to ještě nevíte, ale vaše třídy truhlářů a tesařů budou spojené. Učíte se téměř totéž, jen dvě hodiny budete mít jiné. Uvidíme se zítra na naší první hodině v 7:55, přijďte v čas a nezapomeňte si vzít sešity. Knihy si rozdáme zítra. Na shledanou". Opět jsme se postavili „Na shledanou", až sborově jsme zvolali a většina z nich začala pomalu odcházet. Učitel přišel až k mé lavici a zmateně na mě hleděl. „Slečno Stiwat, můžete na okamžik?" „Ano, ovšem", pověděl jsem mile, nechal si věci na místě a vyšel s ním na chodbu, kousek dál od kluků, kteří odcházeli.

„Slečno Stiwat-". „Prosím, říkejte mi jen Junta". „Oh, dobře, Junto, nezlob se na mě, ale nepoznal jsem podle jména, že jsi dívka. Myslel jsem, že si chlapec, žádná dívka zde ještě nestudovala". „Jo, to já vím. Ohledně jména, dostala jsem jméno po mé babičce z máminy strany. Já jsem totiž z časti thajka, takže možná proto jste to nepoznal". Zasmál jsem se nad tím a viděl jeho milý úsměv. „Ano, to máš asi pravdu. Jestli můžu být tak smělý a zeptat se ještě na něco?" „Jen do toho". „Proč si se rozhodla jít studovat zrovna sem? A zrovna truhláře?" „Víte pane učiteli, bylo to přání mého otce. Když zde studoval, poznal mou mamku, která studovala o pár ulic vedle na jiné škole. Nebylo to sice mé přání zde studovat, ale věřím tomu, že se mi tu bude líbit". Usmál jsem se vřele, jak jen dokážu, i když to nebyla ani z poloviny pravda. Otec si to skutečně přál, ale ne proto, že by se zamiloval do mamky. Věděl, že jakmile by mě poslal daleko, mohlo by se něco provalit, a proto mě chtěl mít pod kontrolou. „To doufám. Já sám věřím, že ti to půjde raz dva. Kdyby tě kluci nějak obtěžovali, stačí to říct nějakému učiteli, ke mně se to donese hodně rychle a já zakročím, dobře?" Usmál se. Měl pěkný úsměv, alespoň nemusel skrývat to, čím ve skutečnosti je. „Dobře, děkuji pane učiteli. Na shledanou". „Na shledanou Junto", usmál se a odešel pryč.