Téměř skryté tajemství

Yuky, večeře a on

Chvíli jsem tak seděl a přemýšlel nad životem a jak to teď bude nadále, když v tom do pokoje vešla menší holčička. Nebyla to ani tak holčička, spíš mladá slečna, kolem jedenácti, možná dvanácti let. Chvíli na mě tak hleděla, párkrát zamrkala a pak se rozběhla. „Ahoj, já jsem Yuky, moc mě těší". Zvolala během toho, co mě objímala. „Oh, ahoj. Já jsem Kasem". Stále mě objímala, až poté, co jsem ji položil ruku na rameno a tou druhou pohladil po zádech, mě pomalu pustila. „Moc ráda tě poznávám Kaseme". Zazubila se. Úsměv ji opravdu moc sluší. Hnědé vlasy a pihy zdědila po své mamce, zatímco hnědé oči zase po tátovi. Závidím její bezstarostný a pohodový život, plné rodinné lásky. „Já taky", slabě, a přesto mile jsem se usmál a sledoval, jak mě pozoruje.

„Em, chceš se posadit?" Posunul jsem se stranou, aby měla přístup. Jen se zasmála a doslova vyskočila na postel. „Kolik ti je?" Optala se zvědavě. „Je mi šestnáct a kolik je tobě?" „Mě je dvanáct. Co studuješ? Odkud jsi?" Páni, zvědavá to slečna. Sotva jsem se nadechl, někdo zaťukal na dveře a tím upoutal naši pozornost. „Yuky? Tak tady jsi. Všude jsem tě hledala". Usmála se Evelyn a přešla blíže k nám. „Doufám, že si ho moc nezlobila". Dodala slabě a mírně se u toho zamračila. „Já nikdy". Dala ruce vzhůru, jako kdyby nic. „To je v pořádku. I když přiběhla jako tornádo, zatím jsme si dobře povídali". „Jeeej", radostně zvolala a zajásala. „Tak tedy dobrá, ale kdyby tě nějak obtěžovala, tak nám klidně řekni, nebo ji to řekni upřímně, ona to pochopí". „Věřím tomu, že ano", dodal jsem a pohlédl na menší dívenku, která byla zvědavá a usměvavá, i když ji její mamka nenápadně kárala.

Evelyn odešla a já si začal s Yuky skvěle povídat. Myslím, že my spolu vycházet budeme.

Večer přišel jako nic, mezitím si Yuky šla udělat úkoly a já vybaloval věci.

„Kaseme?" Ozvalo se ze dveří a já nadskočil. „Ano?" „Je večeře, pojď se najíst". Evelyn je milá už od pohledu. Nechápu to. Když mají tak skvělou rodinu, proč by si do rodiny brali někoho dalšího? „Dobře, už jdu", odložil jsem poslední věci na pracovní stůl a odešel z pokoje.

Když jsem sešel schody, chvíli jsem nevěděl kudy se vydat, ale když jsem uslyšel hlasy, vydal jsem se přímo za nimi. Došel jsem do pěkné jídelny. Opravdu to tu mají pěkně zařízené. „Posaď se", rukou ukázal na prázdnou židli a já se na ni pomalu posadil. Evelyn přišla a v rukou držela hrnec, který položila na stůl a také se posadila. Chvíli jsem tak nečinně seděl, a přitom na všechny hleděl. Vláďa vypadal mrzutě a stále kontroloval čas na hodinkách. „Má zpoždění", zvolal a naštvaně vydechl. „On přijde, neboj se". „Dobře ví, co je dnes za den. A on si stejně přijde pozdě". Zamručel.

Uslyšeli jsme klíče v zámku a Vláďa, otec rodiny prudce vstal od stolu a chtěl se vydat k hlavním dveřím. Když jsem uviděl, jak je naštvaný, vstal jsem hned po něm a pokusil se ho zastavit. „Mohu si s ním zkusit promluvit?" Zaraženě na mě pohlédla celá rodina, ale mírně přikývl a znovu se usadil.