Téměř skryté tajemství

Marek se zajímá

„Ahoj", pověděl slabě a nervózně. „Em, ahoj". Snažil jsem se polknout ten knedlík, který se stále tak zvětšoval. „Nechci tě pozvat dál, ale budu muset. Nevím, kde se skrývají lidi otce". Zamručel jsem a ustoupil z cesty. Pomalu vkročil, sundal boty a rozhlížel se po celém domě. „Chceš něco k pití?" „Stačí voda".

Skleničku s vodou jsem postavil přímo před něj na stůl. Posadil jsem se na druhou část gauče, na který se posadil a zahleděl se do zdi naproti. „Junto, já...", započal. „Nevím, jak začít", podrbal se na zátylku a mírně se zasmál. „Co s tím tedy budeš dělat?" Započal jsem konverzaci sám. „Nic s tím dělat nechci, přísahám". „Tak proč sis to nenechal pro sebe". Musel jsem znít hodně mrzutě, ale nemůže se mi divit. „Za prvé, chci poznat tvé pravé já, ne tvé falešné já. A zadruhé, někdy je lepší znát pravdu". „Jaké mé pravé já, o čem teď mluvíš?" Zněl jsem zmateně, a to nemluvím o svém výrazu. „Chci vědět, co se ti opravdu líbí, co rád nosíš, jakou hudbu posloucháš. Prostě tebe". Nevěděl jsem, jak na to odpovědět. „Promiň, jsem asi moc hrrr, že? Nejdřív mi řekni, jaké je tvé pravé jméno". „Vždy se mi říkalo jen Junta. Nikdo jiný neví, kdo ve skutečnosti jsem. Jsi první a jediný, kdo to zjistil. Proto doufám, že to tak i zůstane", hodil jsem po něm hnusný pohled. Zarazil se, ale hned na to jeho tvář opět pokrýval úsměv. „Proč se směješ", mrzutě jsem zvolal a zkřížil ruce. „Jen se mi tvá pravá podstata líbí. Nenecháváš si věci líbit, a proto máš můj obdiv. Prosím, nemysli si to nijak špatně, nic se nezmění na tom, že budeme dál přáteli i když znám pravdu". „Právě naopak. Změní se úplně všechno". „Co třeba", pověděl klidně a s úsměvem. „No, třeba...", chtěl jsem doříct větu, ale nevěděl jsem jak. „Budeš se ke mně chovat jinak". „Věděl jsem to od začátku, choval jsem se k tobě tak, jak jsem chtěl a ty si s tím byl v pohodě. Co tam máš dál?" Přemýšlel jsem tak, jako nikdy, ale nic mě nenapadlo. „Promiň, nevím". „No, tak vidíš. Moje chování se nezmění nikdy, takže mi teď prosím upřímně odpověz". Sedl si lépe, aby mi viděl přímo do tváře. „Záleží na otázce". „Jestliže jsem jediný, kdo to ví, co tvůj otec?" „Co je s ním". Znervózněl jsem jen při jeho zmínce. „Copak on neví, že si kluk?" „Chtěl dceru, jenže moje mamka při porodu zemřela. Narodil jsem se já a rozhodl se. Když se mu narodil syn, udělá z něho dceru". „Takže ví, že jsi kluk, ale bere tě jako dceru". Zkusil pochopit situaci. „Trochu vedle. On si do podvědomí nasadil, že jsem jeho dcera. Ani nevíš, jakým peklem jsem procházel při změně hlasu". „No jo vlastně. Co se dělo?" „Jsi si jistý, že to chceš vědět?" „Ovšem, chci o tobě vědět co nejvíc. Kdy bude další dobrá příležitost si o tom promluvit". Podotkl. Má sice pravdu, ale jistý si stále nejsem, zda bych mu mohl věřit. Ale co, už vše ví, tak tohle už nikoho nezabije, že?