Téměř skryté tajemství

Nový začátek

Přešel jsem pomalu ke konci jídelny a zpoza rohu vykoukl do chodby, kde si nějaký kluk sundává bundu. „Em, ahoj". Pověděl jsem slabě. Celá jeho postava se narovnala, jako kdyby i byť jen na vteřinu mi přišlo, jako kdyby celý zamrzl. „My se ještě neznáme, já jsem Kasem". Vystoupil jsem a slabším tempem k němu došel. „Kasem?" Optal se a narovnal se ještě víc. „Ano a ty jsi?" Pokusil jsem se o úsměv, i když z něco šel docela strach. Opravdu pomalu se otočil. Nejvíc jsem se zahleděl na jeho tvář, která se dost jasně mračila, ale hned se naštvaný pohled změnil v úsměv. Teprve poté, co se usmál mi došlo, na koho vlastně hledím. „Marku?" Naklonil jsem hlavu do levé strany a zkusil zjistit, zda je to on anebo ztracené dvojče, ale jaká náhoda by to musela být, abych se nastěhoval zrovna k Markovi, který mi vždy tak pomáhal a znal mé tajemství tak dlouho. „Přesně tak", zazubil se, rozběhl a já čekal ránu, jenže ta nepřišla a místo toho se objevil hřejivý pocit. Objal mě a já nemohl odolat a neobejmout ho nazpět. „Tak rád tě konečně vidím. Myslel jsem..., já myslel...", pověděl slabě, a tak nevinně. „Co sis myslel?" „Myslel jsem, že už tě neuvidím. Doma si nebyl a telefon si mi taky nebral". „To, protože byl vybitý a doma jsem nebyl, protože jsem stále někde lítal". Podal jsem na vysvětlení. „Ehm. Nerušíme vás?" Promluvil mužský hlas za námi a my na místě strnuli.

Rychle jsme se pustili a dělali jakoby nic. „Kde si byl". Jeho otec měl zkřížené ruce na hrudi a naštvaný výraz. „Venku", odvětil Marek a jasně protočil oči. „Copak nevíš, kolik je hodin?" „Vím". „Tak kde si byl". „Potuloval jsem se venku. Doma jsem být nechtěl". „Dobře tedy. Jedinou věc, co jsem po tobě chtěl a ani to nedokážeš. Máš na týden zaracha". „A za co? Přišel jsem jen o pár minut později". „Máš chodit na čas". Tušil jsem, jak Marek musí být naštvaný a jak ho znám, byl by schopen teď znovu odejít. „Myslím, že když jsem sem dnes přišel, přišli jste mi hrozně milý. Jsem zastánce toho, abychom ode dneška začali všichni od začátku, a to včetně nás dvou". Vřele jsem se usmál na Marka, který chvílemi propaloval tátu, ale svůj postoj nakonec povolil. „To beru", zvolal a podal svému otci ruku. „Dobře, začneme od znovu". Navzájem si podali ruce a Evelyn vypadala tak šťastně.

Společně jsme usedli ke stolu a najedli se večeře, která byla výborná. Smekám před kuchařem v této rodině.

Pomohl jsem s mytím nádobí a poté se vydal po schodech do pokoje. Jakmile jsem došel ke dveřím, tak někdo zvolal mé jméno, já se na místě zastavil a pohlédl na osobu. „Co se děje?" Pobaveně jsem zvolal a udělal falešný úsměv. „Můžeme si promluvit vevnitř?" „Jo, určitě".