Téměř skryté tajemství

Stěhování? To ne!

„Sbal si všechny věci do těchto krabic. Zítra do školy nepůjdeš". „Proč?" Ihned jsem se zeptal a on se zastavil v chůzi. „Protože se stěhujeme. Ve škole vědí, že už tam nepřijdeš". „Kam se stěhujeme?" „Je to asi tři hodiny odtud. Zítra odjíždíme, takže si běž vše zabalit. To, co nesbalíš tu zůstane". Pověděl chladně a chtěl se vydat znovu pryč. „Tati, já tu mám přátele a škola mi jde, proč se máme stěhovat, a tak narychlo?" „Přátele?" Zastavil se v chůzi a velmi rozzlobeným pohledem se na mě podíval. „Ty máš přátele, myslíš tím kluky?" „Nechtěla jsem říct přátele, chtěla jsem říct-". Ani jsem to nestihl doříct a už mi přistála facka, které mě doslova hodila na zem. „Ty se přátelíš s kluky? Nemáš ani tušení, nad čím kluci přemýšlí. Neslíbila si mi snad, že už se s nimi nebudeš bavit? Hm?!" Rozkřiknul se domem a v tom se ozval obří hrom. Za okny byl slyšet hlasitý déšť, který bouchal do oken a vítr, který se dral všude, kudy jen mohl. Přešel rychlou chůzí ke mně a dal mi další facku. „Odpověz, když s tebou mluvím!" V tom vypadla elektřina a já si teprve teď všimnul jeho chladných mrazivých očí, které mě probodávali pohledem. Rozcuchané vlasy, které měl vždy do strany mu nyní padali lehce do tváře a dávalo mi to pocit ještě větší zloby, která v něm panovala. „Mám přátele kluky! A co! Nemůžeš mi zakazovat s kým se můžu a nemůžu přátelit!" „Vždyť jsi přece tátova holčička!" Křiknul a dal mi dost silnou pěstí. Ranou jsem lehnul na zem a ucítil slzy, které se tlačí do očí.

Z bočního pohledu jsem viděl, jak vytahuje svůj oblíbený pásek, napřahuje se a pak přichází prudká bolest. Silně jsem syknul, ale on na to nebral žádný ohled a pokračoval v bičování dál a dál. Přestával jsem už počítat údery, ale bolest se stále zvětšovala.

Když konečně zastavil, a začal zhluboka dýchat, já využil situace, hodně ztěžka se zvednul, ale i tak ještě se zbylou silou utekl ven z domu. Bez bot, bez vědomosti, kam vlastně běžím, jsem nepřestával mít naději na únik, jenže to mi jako vždy kazil můj otec, kterého jsem měl doslova v zádech. „Junto! Okamžitě se zastav!" Křičel přes celou ulici. Teď je dobré být menšího vzrůstu, jelikož proti silnému dešti s větrem, který tu teď panuje, já mám výhodu, zatímco otce to zpomaluje a mě to dává šanci utéct před ním pryč.

Párkrát jsem zahnul a konečně uviděl v dálce policejní stanici. Moje nohy byli rozbolavené od silnice, na které byli menší kamínky a sem tam i nějaký nepatrný kousíček skla.

Jen co jsem vběhnul dovnitř, mě chtěl někdo zastavit. „Stůj, co tu děláš?" Nějakým způsobem jsem ho oběhnul a schoval se u recepce pod stůl. „Vylez ven. Co tam děláš?" Podiveně se ptali dva policajti, kteří na mě jen zmateně hledí. „Pšt, už je skoro tady". Zvolal jsem slabě a schoval se do klubíčka do rohu. Skryl jsem si každou část těla a jen se zaposlouchal. Uslyšel jsem otevření dveří a hlasitý hrom, jako kdybych byl přímo u něj. „Přejete si?" Optal se jeden z policistů klidně. „Zdravím, hledám tu svoji dceru, neviděli jste ji? Viděl jsem, jak běžela sem". Otec zněl velmi klidně, jen udýchaně. „To neviděli, ale pomůžeme Vám ji najít. Dáte nám její popis?" „Ano určitě". „Dobře tak pojďte tudy prosím". Jeden z mužů obešel recepci a někam s mým otcem odešel. Někdo mi poklepal na rameno a já sebou cuknul a přimáčknul si na dřevěnou část, která pro mě teď byla největší ukrýt. „Klid to jsem já. Jsi v pořádku?" Optal se ustaraně a já na něj pomalu zvednu svůj pohled. „Jak se jmenuješ?" Pomohl mi se postavit a odvedl do nějaké místnosti. „Proč jsi sem přiběhla? Utíkáš před něčím?" Jen jsem kladně přitakal a snažil se skrýt si tvář mokrými vlasy. „Určitě ti musí být zima. Počkej chvíli, něco seženu". Vstal, ale já ho čapl za zápěstí, jako kdyby se snad neměl vrátit, nebo hůř, přivést s sebou mého otce. Pomalu se posadil, pustil jsem zápěstí a dal své ruce zpět k tělu. „Povíš mi, co se stalo?" „Mohl bych mluvit s někým jiným?" Pověděl jsem chlapeckým hlasem a zvednul pohled k němu. „S kým by sis přála mluvit?" Optal se podiveně. Musel teď být hodně zmatený. „Neznám jejich příjmení, ale jsou to policajti. Vím, že jeden se jmenuje Tomáš a ten druhý myslím Adam. Dnes byli na střední škole kousek odtud". „Máš štěstí, ještě neodešli. Vydržíš tu chvíli sama?" „Ano". Slabě jsem zvolal a sledoval, jak odchází.