Téměř skryté tajemství

Táta odjíždí

„Junto, dnes odejdu na služební cestu, vrátím se za dva dny. Zvládneš dojít ze školy sama?" Optal se otec velmi důrazně. Ani nehleděl do novin, jako to měl vždy ve zvyku. „Zvládnu to. Nemusíš mít o mě strach", pověděl jsem klidně a dojedl cereálie. „Jsi si jistá? Když tak někoho můžu sehnat, aby tě vyzvednul a byl tu s tebou". „Jsem si jistá. Věř mi tati", mírně jsem se na něj usmál a doufal, že uvidím alespoň nepatrný úsměv na jeho chladné tváři. Nedočkal jsem se.

Cesta do školy utekla rychle, jakmile jsem zalezl do školy, hned se kolem mě vyrojili moji tři parťáci. „Tak co Junto, pár hodin jsme se neviděli a ty už máš jistě nějaké novinky". Podotkl Vojta zvědavě a začal se culit. „Ani mi nemluv. Táta mi dnes oznámil, že odjíždí a vrátí se za dva dny. Tudíž, budu konečně moct jít domů sama. Konečně za těch dlouhých šestnáct let budu moct jít sama". Usmál jsem se nad vlastními slovy a užíval si tu volnost. „A nebudeš se bát být doma sama?" Optal se zvědavě Petr. „Abych byla upřímná, trochu z toho strach mám, ale co mě nezabije, to mě posílí ne? I kdybych měla strach, vždycky můžu zavolat vám". Zasmál jsem se a oni hned po mě.

„Ahoj Junto". Ahoj". „Čus". „Čauko". Hned mě začali zdravit moji spolužáci a mě to znovu jako každý den vykouzlilo úsměv na tváři. „Ahoj kluci, jak jste se měli?" Optal jsem se mile a usedl do své lavice. „Dobrý a co ty?" „V pohodě, jak ty?" „Žijeme". „Já dobrý", mile jsem odpověděl a začal si vytahovat věci na hodinu. Pár minut jsem mlčky seděl, ale zároveň poslouchal konverzaci Vojty, Ondry a Petra. „Junto?" Trochu jsem nadskočil, jelikož jsem nic nečekal a pohlédnul na osobu, která na mě zavolala. „Jo Máro?" „Můžeme si promluvit?" Zněl trochu nervózně. „Oooooo...". Ozvalo se sborově a Marek je hodně rychlím vražedným pohledem utnul. „Ne, že bude Junta zadaná, naše jediná dívka na škole musí být volná, aby každý kluk ze školy záviděl". Nadhodil jeden z blízkých kamarádů Marka jménem Honza. Marek se napřáhl, jako kdyby ho chtěl praštit. Honza se začal krýt, ale ránu nedostal. Jen jsem se nad tím nenápadně zasmál a vyšel i s ním na chodbu, kde jsme se posadili ke stolu. „Ahoj Junto". „Čau Junto". Začali mě zdravit kluci z jiných tříd a já jim jen zamával.

„O čem si chtěl mluvit?" Optal jsem se lehce a pohlédnul mu přímo do očí. „Víš, já-". „Jé, čau Junto, jak je?" Usedl k nám kluk z druháku mého oboru jménem Patrik. „Oh, ahoj Patriku. V pohodě. Ráda bych si pokecala, ale teď tu něco řešíme, promluvíme si potom jo? Pak se za tebou stavím". „To beru, tak zatím". Vstal a zmizel. Opět jsem se chtěl věnovat Márovi, jenže ten se tvářil napruženě. „V pohodě?" „To je teď jedno. Já, chtěl jsem ti říct-". „Junto? Ahoj! Co ty tu? Jé, čau Marku!" Usměvavý druhák, jménem Martin si k nám chtěl přisednout, ale Marek mu doslova sebral židli. „Jo, čau Martine, teď tu něco řešíme, prosím nech si to na potom". Mrzutě zvolal, div ho nepropálil pohledem. Proč je tak nervní? „Dobře, tak pardon". Dal ruce vzhůru a zmizel ke své třídě, kde nenápadně pokukovali druháci. No, moc nenápadné to nebylo, věděl jsem o nich perfektně.