Téměř skryté tajemství

Konec přespávačky

„Junto!" „Tati, co tu děláš?" Zmateně hledím na otce ve dveřích. Byl celý rozzuřený a v ruce držel opasek. Pohledem jsem pohlédnul na Marka, který na zemi zmateně sedí opřený o ruku a pozoruje mého otce. „Co ten tu dělá?! Neříkal jsem ti snad, že si sem nemáš nikoho vodit?!" Rozkřiknul se na celý dům a přešel k němu. „Ty hajzle. Ty ses opovážil dotknout mé holčičky?!" „Ne Pane". „Ty malej sráči!" Praštil s ním o zem a začal do něj kopat. „Tati, přestaň!" Vstal jsem a chytl ho za paži. Ještě jednou do něj kopnul a mě odstrčil na postel. „A ty. Jsi přece tátova holčička, jak si jen mohla?" „Tati, nic se nestalo. Je to jen spolužák". Odvětil jsem a viděl, jak rukou pevně svírá opasek. „Copak nevíš, na co ti kluci myslí?" Napřáhl se a v tu chvíli jsem ucítil prudkou bolest.

„Kriste!" „Co je? Co se děje?" Zvolal zmateně Marek, vstal a rozhlížel se kolem. Roztřeseně se rozhlížím po pokoji a uvědomuji si, že to stát nemohlo. Byl to jen sen? Ale byl tak skutečný. „Jsi v pořádku?" Jen jsem zakýval hlavou na souhlas a pomalu si lehnul zpět. Marek si taktéž ulehnul. „Mohl..., mohl by sis lehnout ke mně?" Pověděl jsem slabě a sledoval, jak pomalu vykoukla jeho hlava z poza postele. Pomalým tempem vstal a ulehnul na druhou část postele, na které před tím seděl, když jsme sledovali film. „Určitě ti nic není?" „Jen zlý sen". Odvětil jsem a setřel si slzy, které mi stekli po tvářích. „Jaký?" Optal se ustaraně a jemně pohladil mou tvář.

Svůj sen jsem mu popsal do puntíku. Jen mlčel. Najednou se pohnul a přitáhl si mě do objetí. Dal svou ruku pod mou hlavu a hladil po mých zádech. „Nemusíš se bát. Byl to jen zlý sen. Nic takového se nestane". Nedržel mě pevně, kdybych chtěl, mohl jsem se odtáhnout, jenomže já nechtěl. Bylo mi to příjemné a takhle mě ještě nikdo neobjal. Užíval jsem si každou vteřinu, až jsem nakonec v jeho objetí znovu usnul.

Probudil mě pocit, jako kdyby mě někdo sledoval. A taky, že ano. Marek mě pozorně sledoval, a přitom na jeho tváři se značil jemný úsměv. „Jak dlouho jsi vzhůru?" Optal jsem se slabě a pokusil se otočit na zády, aby mě nemohl tak sledovat. No, moc mi to nevyšlo, jelikož ještě stále jsem byl jeho rukama omotaný. „Pár minut". Pověděl mile a zamrkal. „Kolik je vlastně hodin?" „To by mě taky zajímalo". Podotkl a začal se smát. Svou pravou rukou mě pustil a natáhl se pro svůj mobil. „Čtvrt na devět", pověděl klidně a opět se otočil čelem ke mně. „Tak já skočím udělat něco k jídlu". Řekl jsem s úsměvem a pokusil se vymanit z jeho sevření. „Jasně, promiň". Zasmál se a pustil.

Ani jsem se nezeptal, co si dá ke snídani. No nevadí, něco vymyslím. Co třeba toasty? Nebo vajíčka? Nebo vánočku s něčím? Že bych za ním ještě skočil a zeptal se?

Nakonec jsem hrál na jistotu a udělal míchaná vajíčka. Obě dodělané porce jsem odnesl do pokoje a sledoval, jak hladově pozoruje talíř, který se k němu přibližuje. „A kde máš ty?" Pověděl s úsměvem, když držel v ruce oba talíře. „Hele ty hamoune, rozděl se". „Ani mě nehne". Pověděl, otočil hlavu pryč ode mě, zavřel oči a dělal uraženého. „No tak, já mám taky hlad". „Tak ti dám kousek, aby si neříkal, že jsem hamoun". Hlavu mírně pootočil a pootevřel jedno oko. Začal se nekontrolovatelně smát a já hned po něm. „Tady máš". „Jsi hodný, že mě necháš se najíst". Doplnil jsem a pustili se společně do jídla.