Téměř skryté tajemství

Marek je osel

Připraven s věcmi v batohu jsem došel na nádvoří školy a už se kolem mě objevili kluci ze včera. „Junto, ahoj". „Ahoj Junto". „Ahoj". Usmívali se přes sebe, divím se, že je nebolí tváře. „Oh, ahoj", pověděl jsem slabě a chtěl odejít, ale jeden z nich se přede mě postavil. „Junto, co to máš s tváří?" „To nic, jen je venku chladno". „Vždyť je na kraťasy", dodal a začal si mě prohlížet. Obešel jsem ho a ignoroval jeho slova. Byli mi v zádech a doprovodili mě až do třídy. Všichni na nás hleděli, a hlavně na mě. Přestaňte na mě koukat, není mi to příjemné.

Posadil jsem se do lavice a viděl, jak se dva posadili přede mě a jeden po mém boku, akorát do vedlejší lavice. „Nevěděla jsem, že sedíte tady", jejich pohled byl zmatený a zároveň nechápavý. „Junto, nenutíme tě nám to říct, ale zeptat se musíme. Co se děje, tvá tvář vypadá spíš, jako kdyby si dostala facku a to silnou". „Přesně, včera si byla usměvavá, ale dnes si až bez nálady". „Ale, ale, ale". Vložil se do jejich otázek někdo jiný a můj pohled narazil na kluka, který včera nebyl zrovna dvakrát milý. „Naše miss, jediná holka na škole už tu je". „Jediná opice už taky přišla a nikde to nevytrubuju". Nadhodila jsem udičku a on se perfektně chytil. Jeho tvář, která byla usměvavá a zároveň i pěkná, byla plná vzteku. „Ty svině! Komu říkáš opice ty blbá krávo!" ohnal se, ale začali ho chytat nejspíš jeho přátelé. Svůj pohled jsem hodil na lavici a upravoval sešity. „Promiň, nerozumím řeči opičáka, až se naučíš správně mluvit, dej mi vědět". Mírně jsem natočil hlavu do strany a jen očima na něj pohlédl. „Mâeng" (Sráč). Pohled jsem dal zpět na své sešity a dál se věnoval věcem, co se dějí venku. „Ta kráva mě urazila, že jo?! Ty čubko jedna!" Vnímal jsem každé slovo, ale nereagoval na to. Nejlepší zbraň je, když neodpovídáte, nebo ho totálně šetřete. A já udělal obojí. „Junto, pozor!" Někdo křiknul, já jen otočil hlavu s nezájmem a sledoval, jak kluk jménem Marek, pokud si dobře pamatuji, se napřahuje. Praštil mě do stejného místa, co otec a neskutečně to bolelo. Rána byla velká, až jsem z toho spadnul ze židle a praštil se do hlavy o dřevěný stroj z dávných let, který byl za mnou. „Xị̂ h̄nū khid ca thả xarị ǹa!?" ulevil jsem si (ty vole, co si myslíš, že děláš?!") Pokusil jsem se postavit, ale točila se mi z toho hlava. „To že nerozumíš thajsky ještě neznamená, že ti hned musím nadávat ty osle". Procedil jsem skrz zuby a držel se židle, na kterou jsem se chtěl posadit. Měl zaraženou tvář, asi nevěděl co ode mě teď čekat. „Já, já jsem..." začal koktal. „Pomůžu ti", pověděl slabě a chytil mě za paži. „Vypadni!" Křiknul jsem, trhnul rukou k tělu a on doslova uskočil. „Chtěl jsem ti jen pomoct". „A čí je to vina, že jsem na zemi?! Drž se ode mě už konečně dál a dej mi pokoj. Nikdy jsem ti nic neudělala a ty proti mně pořád něco máš", ucítil jsem v ústech kovovou chuť, kterou poznávám velmi dobře. Vstal jsem a znovu se posadil. Začal jsem hledat v batohu kapesníky, ale nikde nebyli. „Kluci, nemáte kapesník?" Zeptal jsem se svých spolužáků, kteří seděli přede mnou a jen zaraženě hleděli. „Jo, jo jasně", jeden rychle čapnul batoh, vytáhl balení a podal mi ho. Vytáhl jsem ji jeden kapesník a plivnul do něj. Asi jsem se kousnul do tváře, dost to bolí. Krev mi tekla i z koutku úst, takže jsem kapesníků musel použít víc. „Jsi v pořádku?" optal se nenápadně Petr, který měl starost v očích. „Jo, v pohodě". Měl jsem strašnou chuť říct, že jsem zvyklý, ale udržel jsem to. „Určitě? Nechceš radši zajít za zdravotnicí?" „Ne, děkuju", odpověděl jsem slabě a zahleděl se znovu ven.