Téměř skryté tajemství

Menší přespávačka část 1.

Chvíli mě tak pozoroval, dokud se nezačal hlasitě smát. „Čemu se směješ". „Ne, promiň. Jen mi to přišlo trošku vtipné. Každopádně, asi už bych měl jít. Nechci tě nějak zdržovat, nebo tak". Začal vstávat z gauče a moje tělo mě donutilo ho zastavit. „Nechoď". „Proč ne?" „Já, no, dobře jsme si povídali, nechtěl by si tu zůstat? Třeba ještě chvíli? Tedy pokud nemáš nic jiného na práci". Podotkl jsem a tajně doufal, že nemá. „Nechci tě nijak nutit-". „Rád zůstanu", pověděl s úsměvem. „Jen zavolám domů, že přijdu později, nebo mám rovnou říct, že přijdu až zítra?" Touhle otázkou mě opravdu vyrazil dech. Mé myšlenky zmateně rotovali hlavou. „Jsem tu stejně sám a táta se vrátí až v neděli, takže jak chceš". Pověděl jsem klidně a nechal rozhodnutí na něm. „Dobře", usmál se, vytáhl mobil a odešel stranou.

Nečinně, a přitom tak stydlivě sedíc v obýváku. Co když zůstane? Co když odejde? Co jsem to sakra řekl? Strašně se stydím. Schoval jsem hlavu do polštáře a nechtěl vylézt.

„Kaseme?" Jeho hlas. To je teď mé jméno. Pomalu jsem hlavu zvednul a zahleděl se mu do očí. Byli ustarané. „Jsi v pořádku?" „Jo, jsem". „Jsi celý červený". Rychlejším tempem usedl těsně vedle mě a začal mi kontrolovat čelo. „Nejsem nemocný, jen nervózní". „Z čeho?" Ruku složil a usmál se. „Nikdy u mě nikdo nebyl, na tož aby přespal", přiznal jsem slabě a složil oči ke svým rukám v klíně. „Nemusíš být nervózní, buď sám sebou. Každopádně, doma mi dovolili tu přespat, pokud tedy pozvání stále platí". Až teď jsem si všimnul jeho menšího ďolíčku na pravé tváři. Moc roztomilé. „Jo, platí". Moje srdce bilo tak strašně rychle, nedivil bych se, kdyby to slyšel. „Je docela teplo a venku už tma, nechtěl by si jít do bazénu?" Optal jsem se mile a vstal. „Milé pozvání, ale nemám plavky". „To nevadí". Vyslovil jsem s úsměvem dřív, než mi došlo, co řeknu. Zarazil jsem se, pomalu se na něj otočil a on s mírně pozvednutým obočím pozoroval mou užvaněnou osobnost. „Myslel jsem to tak, že ti můžu půjčit plavky. Mám ještě jedny a nepoužitý, tak se nemusíš bát". Snažil jsem se vysvětlit a nebýt ještě víc červený, než ve skutečnosti jsem. „Tak dobrá, veď mě", zavelel a vstal. „Teď, jako teď hned?" „Ano, nebo máš snad v plánu něco jiného?" Šibalsky se usmál a přišel o krok blíže. „Ani ne. Pojď semnou". Rychle jsem couvnul a zavedl ho do svého pokoje.

„Tohle tvůj pokoj?" Podiveně zvolal rozhlížejíc kolem. „Jo". Přešel jsem ke skříni a začal hledat plavky jak pro mě, tak i pro něj. „Čekal jsem to jiné. Máš to tu opravdu udělané jako holka. Podobný pokoj má moje mladší sestra". „Máš mladší sestru?" Rychle jsem se zeptal. Nikdy se nezmínil. „Ano. Je o tři roky mladší než já, stále dítě, vždyť to znáš". Začal se usmívat do místnosti, jenže, mě moc do úsměvu nebylo. Konečně jsem našel oboje plavky a vytáhl je. „Tady máš. Převlékni se tady, já půjdu do koupelny". „Hele, jsou to chlapecké plavky, že jo. Nebudu mít horní díl, nebo tak něco, viď?" Dost se nad tím bavil. „Ne, jsou chlapecké. Koupil jsem si je, jelikož mít ženské je tak..., jak to říct. Divné až odpudivé". Zvolal jsem, podal mu plavky a odešel z pokoje do koupelny.