Téměř skryté tajemství

Vzdám to a nechám být

„Kvůli čemu jste nás sem zavolal?" „Jde o tohle. Tady Kasem, s biologickým jménem Junta, byl donucen otcem se oblékat a chovat se jako dívka už od doby, co se narodil. Otec ho bil a vybíjel si na něm všechnu svou zlost, což, jak už jsem stihl za těch pár týdnů, co tu studuje zpozoroval trauma". „Rodiče obvykle své děti nějak vychovat musí, jinak by byli nezvladatelní". Zvolal jeden z policistů s menším úsměvem. Pokud si pamatuji dobře, jmenuje Tomáš, ale s jistotou to říct nemůžu. Pohlédnu na učitele, který mi pohled opětoval a přikývl. Vstal jsem a sundal si triko přímo před nimi. Jen civěli s mírně otevřenými pusy. Jednomu se značila na tváři zloba, zatímco na druhém spíš pochopení než vztek jeho kolegy. Otočil jsem se k nim i zády, aby viděli vše a znovu se obléknul a doufal, že už je to naposledy.

„Dobře, teď už víme vše potřebné, abychom ho zatkli. Máš někoho z rodiny, kdo by se tě mohl ujmout?" „To nemám. Mám sice vzdálené příbuzné, ale kdysi se pohádali s otcem a od té doby ani nevím, kde žijí". „To dořešíme později. Měl by si odpoledne po škole dojít na policejní stanici, abychom to sepsali, nebo chceš jet hned?" „Nemůžu odejít ze školy a po škole mě vyzvedává otec. Má všude oči a kdyby někdo z nich zjistil, že jsem tam byl, otec to zjistí do pár vteřin". Silně jsem si stiskl paže a slabě se zamračil. „Ani nevím, co mě to napadlo. Promiňte, mohli byste to prosím nechat být? Dokážu to vyřešit". Vstal jsem a chytl svůj batoh do ruky. Otočil jsem se na svého třídního učitele a na policajty, kteří tam zmateně seděli. „Pane učiteli než půjdu do třídy, odskočím si na záchod a namaluju si obličej. Jestli mě takhle někdo jiný uvidí, budou mít spousty otázek". „Jo. Jo jasně, jen běž. Stejně teď máme společnou hodinu". Trochu koktavě zvolal a já nečekal a otevřel. „Na shledanou", pověděl jsem a chtěl za sebou zavřít. Za tu dobu, co zde byli, já svůj hlas konečně mohl plně používat jako chlapecký, a ne dívčí a pro mé hlasivky to byla změna, která byla příjemná „Počkej". Hrubý hlas zvolal. Zastavil jsem se na místě a pomalu se k nim otočil čelem. „Vím, že tvé tělo jako důkaz stačí, ale pokud by si jednou chtěl mít jistotu a opravdu se otce zbavit. Tedy přesněji, aby šel do vězení, někdy zkus nahrát vaši konverzaci. Chovej se i mluv přirozeně, nenuceně. Rozumíš?" „Jo, rozumím". Jen jsem pověděl dívčím hlasem, otočil se zpět ke dveřím a odešel z kabinetu.

Rychlejší chůzí jsem přešel na záchody, kde jsem se zamknul a začal si dávat na obličej make-up.

Když už jsem byl zase "normální", odešel jsem ze záchodů a zamířil si to rovnou do třídy. Jen co vejdu, už se kolem mě všichni sesypali a byli jim jedno, zda tu učitel je, nebo ne. „Junto, jsi v pořádku?" „Co se stalo?" „Co se děje?" „Jak jsi na tom?" Sotva jsem stíhal jejich otázky, většina se stále opakovala. „Tak dost!" Křiknul učitel a upoutal tím pozornost všech. „Tohle je její soukromí, pokud o tom nebude chtít mluvit, nemáte právo to z ní dolovat. Pokud vím, začala hodina, takže se všichni zase vraťte na svá místa, ať můžeme pokračovat".

Velice neochotně se posadili na svá místa, ale pociťoval jsem na sobě dost pohledů. „Já jsem ve předu hoši". Své pohledy přesměrovali k učiteli. Zahleděl jsem se ven z okna na tmavé mraky, které se blíží. Nevím o tom, že by hlásili déšť.

O přestávkách se ze mě snažili dostat, co se děje, proč jsem byl u učitele, proč tu byli policajti, nebo proč jsem promeškal dvě vyučovací hodiny. Samozřejmě bych to nebyl já, abych své nejistoty a strach neschoval za úsměv a nesnažil se to, jakkoliv zamaskovat.

Zbytek dne se mi trochu táhnul, ale nebylo to tak strašné. Když konečně zazvonilo a byl konec školy, beze slova jsem vstal a vyšel ven ze školy, kde na mě už otec čekal. Neřekl ani slovo, jen tiše nastoupil do auta a odvezl nás domů. Ani já se k řeči moc neměl, ale proč bych začínal konverzaci s někým, kdo mi stále ubližuje? Nenápadně jsem vytáhnul mobil a zapnul nahrávání. Ani nevím, proč to dělám. Třeba se mi to jednou bude hodit nebo ne. Třeba se změní a uvědomí si, že mi tím ublížil.