Téměř skryté tajemství

Kluci se blíží

Posadil se na gauč, byl lehce nervózní a stále se ohlížel. „Klid, není tedy, ani už nebude". „Jak to myslíš, že nebude?" Celý se napjal. „Je ve vězení". „Proč? Teda jak to?" „Když jsem byl poslední den ve škole, mluvil jsem s učitelem a ten zavolal policii. Proto tam taky byli, kvůli mně. Podal jsem výpověď a zavřeli ho". „Takže co bude teď? Sám bydlet nemůžeš, stále si nezletilí". „Vím. Přišla za mnou Andrea z péče pro mladistvé. Pomůže mi". „Vědí to?" „Co vědí?" „Že jsi kluk?" „Vědí. Už nikdy nechci, aby mě někdo nazval Juntou". „Dobře. Takže se nestehuješ, že ne...?" Konec věty skoro zněl jako prosení. „Oficiálně ne, ale zároveň se přestěhuji do nové rodiny". „Ale do školy stále budeš chodit, ne?" „No, doufám v to, myslím si však, že bych mohl, ale pod svým vlastním jménem". „Jakým?" „Dozvíš se". Usmál jsem se nad tím a na jeho tváří se znovu objevila červeň. „Není ti nic? Jsi celý červený". Přisedl jsem si blíž a rychle mu sáhl na čelo. Ještě víc zčervenal a odtáhl se. „N-nic mi není. Už m-musím jít". Zvolal, vstal a skoro zakopl o vlastní nohy. Rychlejší chůzí odešel z baráku a já tam zůstal sám zmateně sedět na gauči.

Prvních pár hodin mého volna jsem dopisoval sešity, které mi poslal Petr, kdybych se vrátil.

Párkrát mi cinknul mobil. Odemknu ho a tam vidím docela dost zpráv v naší skupinovce. No jo vlastně, já tam mám ještě stále jméno Junta. Musím si udělat nový instagram. A udělám to hned

Dobrých dvacet minut jsem si vytvářel nový instagram. Trvalo by to méně, ale jelikož jsem měl během toho puštěnou muziku, nemohl jsem odolat a zpíval si u toho.

Přešel jsem zpět do naší skupiny a začal si číst co všechno tam napsali.

Spíš se tam jen hádali a dohadovali a pak přešla řeč na mě. Několikrát tam psali moje jméno, tedy už bývalé jméno a snažili se dostat odpovědi.

-Zprávy-

Vojta: Junto? Přijdeš ještě do školy?
Petr: Vrať se zpátky, bez tebe to nebude ono.
Ondra: Ne asi, už teď tam je děsná nuda bez tebe.
Petr: Přesně.
Vojta: Nemůžeš nás v tom nechat.
Junta: Uvidím, jak se všechno vyvine.
Petr: Co myslíš?
Ondra:???
Vojta: O čem mluvíš?
Junta: Mého otce zavřeli do vězení, takže teď bude nějaké jednání a mě dají do náhradní rodiny.

Sotva jsem odložil mobil a chtěl si přepnout muziku, začal vyzvánět. Volal mi Ondra. „Ahoj". „Junto? Jak to myslíš, že máš otce ve vězení? A co máma? Nemůže se o tebe postarat?" Oni nevědí ani tohle. To jsem o sobě tak moc nemluvil? „Ondro, můžeme se sejít?" „No jasně. Určitě. Řekni si, kde a kdy a budu tam". „Přijď ke mně, tak za dvacet minut, zavolám i Vojtovi a Petrovi, chci vám to říct všem najednou". „Dobře, budu tam".

Jen co jsem hovor tipnul, přišla mi SMSka o třech zmeškaných hovorech od Petra a dvou od Vojty. První byl Vojta, tak jsem vytočil nejdřív jeho a hned na to Petra, který mi stihl znovu dvakrát volat.