Téměř skryté tajemství

Nový přátelé

Znovu jsem vešel do třídy a uviděl, jak kolem mé lavice stojí tři kluci a něco dělají. Pomalu jsem k nim došel a zkřížil ruce. „Co děláte?" Zeptal jsem se mírně a oni nadskočili. „Promiň, jen jsme viděli, jak ti sem někdo házel věci a nechtěli jsme, aby..., aby...". „Aby ses cítila blbě. Koneckonců, jsi tu jediná holka, nějak jsme tušili, že ti budou dělat naschvály, ale ne hned první den". Dopověděl jiný a na jeho tváři se značila silná citlivost. „Rozumím, děkuju". Oni nic neudělali, nevím, proč bych na ně měl být naštvaný. „Mimochodem, já jsem Ondra". Poukázal na sebe první. Tmavé vlasy, hnědé oči, malé nepatrné pihy na tváři. „Já Vojta". Blonďatý modrooký a musím uznat, že dost vysoký mladík. „Já jsem Petr, těší mě". Zamával mi hnědovlasý, zelenooký kluk s brýlemi. „Já jsem Junta, těší mě". Zamával jsem jim a chtěl si vzít své věci. Hodil jsem batoh na rameno, usmál se na ně, vzal odpadky z lavice a vyšel ven ze třídy.

Vyhodil jsem to a hned byli ti tři u mě. „Em, potřebujete něco?" Zeptal jsem se nepatrně a vydal se chodbou kudy jsem před tím přišel. „Chtěli jsme se zeptat, jestli bychom nemohli být přáteli". „Asi ano", řekl jsem letmo a vyšel ven ze školy. „Teď, když jsme tedy přáteli, kolik ti vlastně je?" Optal se, pokud si tedy dobře pamatuji Vojta. „Je mi šestnáct. A kolik je vám?" „Nám všem ještě patnáct. Neměla si nastoupit o rok dřív?" Zeptal se překvapeně Ondra. „Jak to víš?" „Nevím, jen hádám podle věku". „Jo takhle", zasmál jsem se nad tím a zastavil u brány. „No, ráda jsem vás poznala, ale teď už musím jít, táta na mě čeká". „Jo, jasně, tak se měj". „Ahoj". „Ahoj kluci". Pověděl jsem mile a vydal se k autu, kde čekal otec. Nervózně polknu, otevřu dveře a nasednu. „Ahoj tati", pozdravil jsem slušně a hned schytal ošklivý pohled. Sklopil jsem oči a už poslouchal kázání.

Celou cestu mluvil o tom, jak jsem tátova holčička a nesmím si k tělu pustit kluky. Pořád to samé dokola, vždyť já vím.

Vešel jsem do domu, sotva stihl sundat boty a přistála mi facka. Nechápavě hledím do strany, kterou se má hlava otočila. „Už se s nimi bavit nesmíš. Zítra tě zase vyzvednu, v kolik končíš". „To nevím", hlesl jsem a snažil se nerozbrečet. Schytal jsem další, bohužel do stejné tváře. „Jak to že to nevíš?! Co si sakra dělala v té škole?!" „Promiň tati". „Mazej do pokoje. Zůstaneš dnes bez večeře a zítra, jakmile se ve škole dozvíš v kolik končíš, hned mi zavoláš! Slyšíš?!" „Ano tati", slabě jsem zvolal a zalezl do pokoje.

Jak já nesnáším svůj život. Každý den si říkám, čím jsem si tohle zasloužil. Mít růžový pokoj a spousty šatů, by se kdejaké dívce líbilo, já jsem však přesný opak. Nenávidím to. Ne jen proto, že jsem kluk, ale proto, že i kdybych se oblékal a mohl chovat jinak, i přesto bych nenáviděl šaty.

Skutečně jsem až do dalšího rána nevyšel, jak řekl otec a vyšel až na snídani. 

„Dobré ráno tati", pověděl jsem slabě a usedl ke stolu. „Dobré", zabručel mrzutě a hleděl do novin. Vzal jsem si do ruky rohlík, namazal máslem a snědl ho téměř do minuty. Vstal jsem a ani neudělal krok v před, už mě otec pozoroval. „Jsi stále moje malinká holčička, že ano". „Ano tati, jsem". Pověděl jsem slabě a mírně se usmál. „Dobře, tak běž do školy". Pověděl a znovu se zahleděl do novin. Nenápadně jsem si oddechnul, vzal batoh a vyšel do školy.