Téměř skryté tajemství

Pravda je na světě

Uběhlo sotva patnáct minut a domem se rozezněl zvonek. V klidu přejdu ke dveřím, jenže v tom se ozvalo dvojité klepání na dveře, jako kdyby nemohli dvě vteřiny na víc počkat. Otevřu dveře a tam stojí mírně udýchaný Petr s Vojtou a pohodový Ondra. Byli trochu zaražený, když mě zahlédli a Vojta se začal koukat někam za mě. „Em, ahoj, přišli jsme za Juntou, je tady?" Optal se mile, ale přesto podezřívavě Petr a začal mě propalovat pohledem. „Však-". Začal jsem, jenže pak mi to došlo. Oni to stále nevědí.

Ježiš, já jsem takový hňup. Praštil jsem se do čela a ustoupil z cesty. „Jasně, pojďte dál". Pokynul jsem rukou a nechal je vejít. „Dík". „Díkes". Pověděl Ondra s Vojtou, ale s Petrem to ani nehnulo. Hleděl na mě z vrchu a dával dost jasně najevo, co si myslí.

Posadili se na gauč v obýváku vedle sebe a vypadali jako tři sudičky. „Junta se nám nezmínila, že má bratra". Zvolal pobaveně Ondra a podrbal se na zátylku. „Nebo přítele". Hnusně vyslovil Petr a kolem něho se začala objevovat taková černá aura. „Nemůžeš být alespoň jednou milý? A i kdyby měla přítele, nic ti do toho není". Začal mě obhajovat Vojta, nebo spíš obhajoval Juntu. Osobu, kterou jsem kdysi byl, ale už nikdy nebudu. „Mohla nám něco říct. Jsme přece nejlepší přátelé". „Bože Petře, všechno není, jak ty si přeješ". „Běž do prdele Vojtěchu". „Nápodobně debile". „Přestaňte se hádat před cizími lidmi. Takhle se hašteříte od doby, co Junta odešla ze školy. Nechcete už s tím konečně přestat?" Nařkl Ondra a akorát schytal zpražení od těch dvou.

„Nevím, jak bych vám to řekl", začal jsem a sledoval jejich reakce. Ondra pozorně poslouchal a mile se usmíval. Vojta byl ještě naštvaný z té hádky s Petrem, ale vnímal. Zatímco Petr byl duchem nepřítomný. Nemůžu říct, co si myslí, a to mě na tom dost děsí. Co když se jeho postoj ke mně úplně změní, jakmile zjistí pravdu. Musím to udělat. Jednou nebo později se to stejně dozví a pokud to nezjistí ode mě, už semnou určitě chtít mluvit nebudou.

„Junta nemá bratra, ani přítele... To já jsem Junta. Tedy býval jsem". Petr byl stále duchem ne přítomný, jako kdybych neřekl ani slovo. Ondra s Vojtou vypadali, jako kdyby viděli ducha. „Co, co, co, cože?!" Vykoktali ti dva ze sebe s křikem až z toho Petr nadskočil a začal reálný svět znovu vnímat. „Co tak ječíte?" Vyjel po nich, ale oni neměli slov. Petr se zahleděl na mě, když se ani jeden k ničemu neměli. „Co je s nimi?" „To si jako neposlouchal?!" Okřiknul ho Vojta a mírně poukázal na mě. „No, nejspíš ne. Nad něčím jsem přemýšlel". Řekl s mírným nezájmem v hlase. Takového ho neznám. „Kde je ta Junta?" Optal se starostlivě a zahleděl se někam za sebe. Jestli mu řeknu, že z nejlepší kamarádky vyklubal kluk, mohl by se psychicky zhroutit. „Mrzí mě to, Junta už se nevrátí", pověděl jsem sklesle a začal si hrát s prsty. „Jak to myslíš, že se nevrátí?" „Odjela do zahraničí a už se nevrátí". Zahleděl jsem se na ty dva, kteří pravdu znají a tuší, proč jsem to udělal. „Ani se s námi nerozloučila". Pověděl smutně a sklopil hlavu. „A ty jsi teda kdo, že jsi v jejím domě?" Zamračil se a jeho obočí vypadalo jako jedno.