White Wolf {teen wolf cz}

4.Chapter

V minulém díle: "Jo."Svraštila jsem čelo. "Její banshee já se zase ukázalo. Bylo to nechutný. Jako to tělo, né Lydia." Uchechtla jsem se nad tím jak to vyznělo.

"Už jste na něco přišli ?" Dala talíř mezi ostatní do kredence.

"Ne, teda aspoň kluci nic neříkali." Opřela jsem se zády o kuchyňskou linku.

- - - - - 

Když jsem domyla nádobí, vyklusala jsem schody.

"Dobrou." Nakoukla jsem k bráchovi do pokoje. 

"Dobrou." Usmál se a odtrhl zrak od počítače. Po hygieně jsem šla rovnou do postele a zachumlala jsem se do peřin.

"Na to jsem čekala celý den." Spokojeně jsem si sama pro sebe zamumlala a zavrtěla se víc do peřin. Pomalu mi klesaly víčka a cítila jsem příjemný pocit blížící ho se spánku. Ne nadlouho. Na střeše se ozval tvrdý dopad čehosi. Leknutím jsem se vyhoupla do sedu. Super a to jsem skoro spala. Vstala jsem z postele a ještě v polospánku se doplazila k oknu. Otevřela jsem ho a vyklonila se z něj.

"Scotte, ještě není úplněk, tak tady nemusíš všem ukazovat jakou máš fyzičku." Zabručela jsem směrem nahoru ke střeše, kde se dupot ozýval. Žádná odpověď.

"Scotte ?!" Vyklonila jsem se ještě víc ven. Kroky na střeše ustaly.

"Proč na mě sakra voláš z okna ?" Ozvalo se za mnou. Rychle jsem se napřímila a seskočila ze sedátka pod oknem. Ve dveřích stál ve vytahaném tričku a kraťasech stejně rozespalý Scott.

"J- já myslela, že jsi z nějakého důvodu na střeše." Vykoktala jsem ze sebe a ukazovala na okno. Sakra, tak co to v tom případě bylo ?!

"Co bych tam dělal ? Ne nemám potřebu výt !" Odsekl trochu uraženě. Ovanul nás studený vítr ze stále otevřeného okna. 

"A co si slyšela ?" Svraštil starostlivě obočí. Né, ten pohled znám. Má tendenci zase všechno ochranářsky do podrobna rozpitvávat a hlídat mě, aby se mi nic náhodou nestalo.

"Nic, jenom se mi něco zdálo." Odbyla jsem ho s krátkým úsměvem. Takhle se ušetřím hodinové přednášky o tom, že pokud jde o vlkodlaky a tohle město, nic nemám nechat jen tak náhodě a mám být velmi ostražitá. A pokud se mi něco nebude zdát, mám mu to okamžitě říct a on to prověří. Ne, děkuji, tohle jsem slyšela snad milionkrát. Moc ho to nepřesvědčilo, ale přece jenom si odešel zase zpátky lehnout. Když jsem slyšela, jak doklaply dveře od jeho pokoje, šla jsem potichu zpět k oknu. Vím, že si nejspíš zahrávám, ale určitý příval adrenalinu mě oslepil víc, než zdraví rozum a pud zebezáchovy. Znovu, ale tentokrát opatrněji jsem se vyklonila přes rám okna a koukla se směrem nahoru. Nic. Z vedlejšího domu se ozval štěkot psa a následovalo další tlumené štěkání psů z ostatních domů. Podívala jsem se na ulici, kvůli čemu tak vyvádějí. Stála tam postava a jen matně jsem rozpoznala postavu muže, možná kluka. Nehybně tam stál a i když jsem mu díky stínu a tmě nemohla vidět do obličeje, měla jsem zvláštní pocit, že se na mě dívá. Pomalu se otočil a šel pryč. Za chvilku psí štěkot ustal. Tak to bylo dost děsivý. Kašlu na to jdu si lehnout, možná to byly halucinace z toho jak jsem unavená a navíc to mohl být obyčejný chodec. Douploužila jsem se zpátky do postele a v tu ránu usnula.

- - - - -

"Dupání na střeše ?" Svraštila čelo Allison a zamkla svojí školní skříňku.

"Jo, ale když přišel do pokoje Scott, nevypadalo na to, že by si něčeho všiml a má 10x lepší sluch a smysly než já." Upravila jsem si nervózně popruh mé tašky na rameni. "A potom ty psy a ten člověk a prostě celkově ten divný pocit okolo toho." vydechla jsem a prohrábla si jedním pohybem vlasy.

"Sice jsem lovec, ale musela bych tam u toho být, abych to mohla posoudit co to bylo. Řekni to Scottovi." pokrčila Allison rameny.

"To právě nechci ! Znáš jak je někdy přehnaně ochranářský. A neříkej to nikomu jinýmu. Maximálně Lydii, protože Stiles by to hned řekl Scottovi." Prosebně jsem se na ní koukla.

"Je mi to jasný." Usmála se. "Ale Lydii to řekneme určitě. Čím víc lidí to bude vědět, tím líp. A vůbec, co když to byl ten vrah." Zašeptala a rozhlídla se jestli nás nikdo neslyší a všichni jsou v dostačující vzdálenosti.

"To mě hned taky napadlo a ještě víc mě to zneklidňuje." Nervózně jsem se ošila.

" Třeba to opravdu mohl být ten vrah." Vynořil se za Allison, Isaac.

"Že mi to nedošlo, že budeš poslouchat." Protočila jsem oči.

"Od kdy jsi nás slyšel ?" Založila si na prsou ruce Allison.

"Od toho dupání na střeše a Scott nic neslyšel." Sarkasticky napodobil úsek z našeho rozhovoru a ušklíbl se.

"Takže jsi slyšel vše." Zabručela jsem.

"Jop." Znova se ušklíbl a sjel nás obě pohledem. "Ale Scottovi to neřeknu." Prohodil tím stylem, že by jsme se mu měly začít obě klanit. Mrknul na nás a odešel.

"Čokl." zamumlala Allison a sklopila pohled. Začala jsem se smát a musela jsem do ní šťouchnou. Hned se rozesmála taky. Chodbou se ozval nepříjemný zvuk školní zvonku.

"Tak se uvidíme o přestávce." Usmála se All a ještě mi rychle zamávala. 

"Jasně." Mávla jsem na ní a prudce se otočila. Tvrdě jsem narazila do něčí hrudi a ve snaze se jí rychle vyhnout jsem k tomu nemotorně klopýtla dozadu a zakopla o popruh své tašky, která mi mezitím stačila spadnout na zem a zaháknout se mi do nohy. Okamžitě jsem k sobě semkla víčka a zatnula všechny svaly v těle, čekala jsem tvrdý dopad na studenou podlahu. Jenže nic z toho se nekonalo. Ucítila jsem něčí ruce na mých zádech jak mě podebírají. Pomalu jsem otevřela oči. Byla jsem asi metr nad zemí v něčím objetí. Dech se mi aspoň o polovinu zrychlil a ten dotyčný mě zvedl do stoje.

"P-promiň, byla to moje chyba." Roztržitě jsem se sehla pro svojí tašku.

"Tobě to i prominu." Ozval se klučičí hlas a až teprve teď jsem se střetla s jeho pohledem. Stál předemnou ne moc vysoký klučina. Teda byl rozhodně o půl hlavy vyšší než já, ale to jsou skoro všichni. Měl světle hnědé a rozcuchané hnízdo na hlavě. Jeho jiskrně modré a šibalské oči doplňoval jemně zvednutý nos a stejně šibalský úsměv. Nemohla jsem si vzpomenout na jeho jméno a přišlo mi, že jsem ho tady ještě neviděla a určitě nebyl starší než já, tak jsem rychle usoudila, že je to nováček.

"I když taky si mohl dát pozor." Když jsem viděla s jakým zkoumavým úšklebkem mě sleduje, nemohla jsem si nerýpnout.

"Já do nikoho nevrazil." Nasadil  vítězný pohled. Ten kluk se prostě rád hádá.

"Ale taky si nečuměl na cestu." Zamumlala jsem, ale on to zjevně slyšel. Komentoval to naštěstí jen uchechtnutím. Mlčky jsem ho obešla a zašla do třídy, která byla hned kousek od toho kluka. Zamířila jsem hned ke své lavici. Učebna Chemii byla jediná třída, kde byli spíše větší stoly, pro dvojice. A to hlavně kvůli různým pokusům a týmové spolupráci v nich. Já měla to štěstí, že jsem byla sama.

- - - - - 

Ahoj všichni ! :) 

Tak kdo asi bude ten záhadný fešák do kterého Kath strčila ? :D Máte velkou nápovědu v jeho chování a popise :D Doufám, že se vám díl líbil :)

xxx Katherine