White Wolf {teen wolf cz}

22.Chapter

V minulém díle: "Hej umatláš mi sklo. Včera jsem je pečlivě myl !" Strčil do mě nohou Stiles. Začala jsem se smát a byla ráda, že Stiles těmi svými kecy nadlehčil situaci.

- - - - - -

Po té co mě Stiles vysadil doma, jsme šla rovnou do koupelny a nakonec do postele. Doma bylo naprosté hrobové ticho. Nebyla jsem si jistá jestli je mamka na noční, nebo už spí, ale přesto jsem se snažila vše dělat potichu, abych jí náhodou neprobudila. Lampička na nočním stolku byl momentálně jediný zdroj světla, který osvětloval můj pokoj. Seděla jsem zády opřená o pelest postele a prsty synchronizovaně ťukala do matrace. Bylo něco málo po jedné hodině, ale já zaboha nemohla usnout. V hlavě jsem si pořád dokola přehrávala dnešní noc v lese. Nebylo to zase nic, tak neobvyklého. Nic co bych nikdy neviděla. Ale tohle bylo o trochu jiné. Poprvé jsem byla úplňku součástí. Jako kotva Liama se mě to tak trochu taky týkalo, ale ne že bych k němu byla nějak vázaná. 

Moc dobře jsem věděla, že jestli si nepůjdu lehnout hned teď, tak ráno budu chodící zombie, tedy pokud vůbec do školy vstanu. Můj pohled směřoval k oknu na proti posteli, kde byl z části vidět kus zářícího měsíce. V tu ránu mi zase myšlenky začaly směřovat k Liamovi. Jak si asi vede ? Dokáže se už ovládat ? Neutrhl se z řetězů ? Jaký bude jeho další úplněk ?

Doufala jsem, že si hlavně nevyčítá to jak jsem se ho lekla, jak mne málem pokousal. Byla to moje volba. já jsem šla k němu až tak blízko, sice nevím co mě v tu chvilku napadlo, ale už to tak bylo. Za tu krátkou chvilku co se známe blíž, jsem zjistila, že i když se to nezdá je celkem citlivý a záleží mu svých blízkých. Ani vlastně nevím, proč mi tak poslední dobou čím dál víc záleželo na Liamovi a na tom aby byl v pohodě. Jasně dřív to bylo spíše z lítosti, že je nevinná oběť Deucaliona, ale stejně jsem k němu měla určitou averzi. Ale teď ? Záleželo mi na tom jestli je v pořádku. Záleželo mi na něm. Ale tohle vše mi došlo až dneska v noci, když jsem ho viděla trpět bolestí.

* * * * *

"Proč tu tak stojíš ?" Postavila se vedle mě Lydia. Večer jsem usnula skutečně asi až okolo druhé hodiny ráno, takže jsem naspala něco málo přes 4 hodiny. Snad si živě dokážete představit jak jsem vypadala svěže a vyspale.... Momentálně teď jsem stála na betonovém placu školy u parkoviště a unaveně koukala na velkou budovu, které všichni nijak jinak neřeknou než škola.

"Asi vytuhnu, hned při první hodině." Věnovala jsem letmý pohled Lydie, která koukala stejným směrem.

"Ale prosím tě, jsi McCallová. Musíš něco vydržet." Povzbudivě se na mě usmála. A to bylo právě to. Scott od doby kdy je vlkodlak, byl skoro ve všem dobrý, tedy až kromě Chemie, Historie a Literatury. Takže se automaticky počítalo, že já jakož to jeho sestra, se u mne předpokládalo, že budu to stejně šikovné dítě. 

"Měla jsem zůstat doma." Zabručela jsem a strčila si ruce do kapsy u mé mikiny. Vážně jsem dneska vypadala jako, kdybych žila měsíc na ulici...

"Ale už jsi tady. Rozhodla jsi se s tím bojovat. Nezůstala si jako poraženec doma." Konstatovala filozoficky Lyd. Milovala jsem jak dokázala někoho, tak povzbudit, ale uměla u srazit, jako to většinou dělala u Scotta. Z legrace, samozřejmě.

Jako starší sestra mě chytla kolem ramen a šli jsme spolu dovnitř a následně ke svým školní skříňkám. Ani jsem nepočítala, že Liam bude ve škole, po tom co byl úplněk. Nejspíš bude doma dospávat celou noc a já měla v plánu to samé hned jak přijdu domů ze školy. 

Zázrakem jsem přežila celé dopolední i odpolední vyučování a má teorie o tom, že Liam nepřijde se potvrdila. Scott a Stiles měli trénink a Lydia pomáhala své mamce, jakožto učitelce, něco v kabinetě. Seděla jsemna jedné z kovových a také nepohodlných laviček v blízkém parku u školy. Závan studené větru mě donutil si mikinu připnout až ke krku a ještě víc se do ní zachumlat. Vedle mne si sedl muž, který upoutal mou pozornost až když si odkašlal.

Okamžitě mě praštila do očí slepecká hůlka a sluneční brýle, které měl nasazené a v tomhle počasí je absolutně nepotřeboval. Slepec. Deucalion. Jsem mrtvá. Zády mi projel takoví mráz jako ještě nikdy.

"Zdravím, Katherine." Pootočil ke mě svůj ostřé řezaný obličej a na tváři s emu na vteřinku objevilo cosi co mělo připomínat úsměv.

"Deucalione." Kousek jsem se od něj na lavičce odsunula.

"Ne má dráha. Nemusíš si mě bát. Ty zatím ne." položil mi ruku na stehno, kterou jsem strachem ani nedokázala setřást pryč. Naštěstí jí odtáhl hned pryč. "Nezajímá tě proč jsem si včera nepřišel při úplňku pro svou Betu ?"

"Nechte Liama na pokoji. Co od nás vůbec chcete ? Co chcete v Beacon Hills ?"

"Pomstu." Pokrčil rameny jako by to byla ta nejprostější věc na světě. 

"Jen to ?" Deucalion nikdy nechtěl a určitě nechce, tak málo. Tedy aspoň pro něj je to málo.

"Jsi chytrá. Samozřejmě novou smečku." 

"A proč zrovna Liam?" Naše konverzace nabírala zvláštní směr. Vlastně celá byla zvláštní.

"Podívej, už jako člověk byl silný a výbušný jedinec. Bylo jasné, že bude úžasný zabiják, když ho proměním. Můj zabiják." uchechtl se.

"Liama nikdy nezískáte." Odsekla jsem mu. Začínám mu až moc vzdorovat. Jestli hned teď nezmlknu, tak mě rozsápe vzteky. Kdy se naučíš nebýt drzá Kath ?!

"Jsem jeho Alfa." I když mne nemohl vidět, otočil se mým směrem. Vše doplnil pohrdavým hlasem, který všechny mé teorie na záchranu Liama rozbil. Najednou se otočil zpátky a zvedl hlavu směremk nebi. Bylo vidět, že se zhluboka nadechl, protože zachytil něčí pach. Prosím ať je to Scott. Kde je můj ochranářský bratr teď ?

"Pozdravuj Liama a vyřiď mu, že si pro něj brzy přijdu." Elegantně se zvedl a odešel neznámo kam. Nechápavě jsem se rozhlídla okolo a na pěšince mezi stromy viděla přicházejícího Liama. Nemá být doma a zotavovat se z úplňku ? To je jedno, hlavně že díky němu Deucalion odešel.

"Liame ?" Zvedla jsem se a hodila si na záda školní batoh.

"Tady jsi." Přidal do kroku a za chvilku byl u mě.

"Jak ti je ?" Prohlídla jsem si ho od paty až k hlavě jako kdyby měl projít nějakou velkou změnou. Ale fyzicky po úplňku nic na vlkodlakovi nevidíte.

"Fajn, ale... Nic si nepamatuji. Je to normální ? Nemám nějakou vlkodlačí poruchu paměti ?" Musela jsem se na jeho starostlivým pohledem zasmát. Na tohle jsem zapomněla. Když se vlkodlak neumí ještě ovládat, vlčí stránka ho ovládne natolik, že si z následující noci nepamatuje nic.

"Ne neboj jsi naprosto v pohodě." Smála jsem se a on se nejistě usmál. Bože je jako neuskušený štěně. 

Po úplňku mu musíš říct, že jsi jeho kotva. Probleskl mi z ničeho nic hlas Stilese v hlavě.

- - - - -

Ahoj všichni :)

Tak konečně jste se dočkali dalšího dílu a slibuji vám dopředu, že příští díl bude celkem dost zajímavý :D Teda aspoň hrubý náčtrtek v mé hlavě, tedy je :'D Jinak jsem našla jakože takový FanMade na Teen wolf, takže se s vámi musím podělit. Je to ve formě rozhovoru :D

Malia: Stiles... I love you.

Stiles: That's awkward...

Malia: Why ?!

Stiles: Because, I love Lydia.

Lydia: LOL. Bitches.

Prostě #ShipStydia :3 Lyduška to celkem zabila, teda :D

už vás nebudu zatěžovat zbytečnostma a uvidímě se u dalšího dílu :))

xxx Katherine