White Wolf {teen wolf cz}

26.Chapter

V minulém díle: Navíc jsem se u něj cítila v bezpečí, tak jako ani se Scottem, nebo silným Derekem. U něj to bylo jiné. I přes jeho ruku na mém boku jsem se k němu otočila čelem a objala ho okolo trupu a hlavu mu zabořila do hrudi. Krátce jsem si všimla jak se spokojeně usmál. Na zádech mi dělal malé kroužkovité pohyby prstem a já myslela, že se každou chvilku rozteču. To co právě dělám, je špatné...

- - - - - - -

Ráno mě probudily nepříjemné paprsky slunce, které pronikaly skrz sklo okna rovnou do postele. Sluníčko ? Teď na začátku Listopadu ?! Chtěla jsem se převalit na druhý bok, jenže jsem byla v Liamově silném sevření. Jakmile jsem se pohnula, projevily se jeho reflexy z lacrossu a ještě víc si mě přitáhl k sobě, jako dítě svého milovaného plyšáka.

"Liame vstávej." Zašeptala jsem a snažila se hlavu otočit jeho směrem.

"Mhmmmm." Rozespale zabručel a hlavu mi zabořil do ramene. Od toho místa se mi po celých zádech rozlil příjemný pocit. Jeden zpropadený dotek. Jakýmsi zázrakem jsem se z jeho objetí vykroutila a stála jsem bosíma nohama na studené podlaze jeho pokoje. V tu ránu se probudil a frustruovaně zakňučel, jako dítě když mu vezmete hračku. Jedním pohybem se po mě natáhl a stáhl mě zpátky do teplé postele. Přehodil přes nás deku a dál se neobtěžoval vstávat.

"Nevím kolik je hodin, přijdeme pozdě do školy." Lehla jsem si na bok směrem k němu.

"Je Sobota." zamrmlal do polštáře. Už zase ? To vážně nemám takový pojem o čase ? Viděla bych to teprve na Středu, ale díky bohu za tu Sobotu. Nakonec jsem všechny protesty vzdala a nechala se znovu uspávat jeho pravidelným dechem a tlukotem srdce, které bylo v naší úzké blízkosti slyšet poměrně nahlas. Tuhle příjemnou chvilku přerušilo pravidelné pípání mého mobilu. Liam zabručel a otočil se na druhou stranu. Neochotně jsem vstala a z batohu vytáhla mobil. Na displeji neúnavně vyzvánělo příjmení Stilese s jeho fotkou, kde má jeden ze svých vražedných pohledů. Všechno musí překazit....

"Ahoj, co se děje Stilinski ?" Měla jsem ještě stále rozespalý hlas a jednou rukou jsem si mnula oči, které si nemohly zvyknout na denní světlo.

"K-Kath... Pomoc mi..." Jeho hlas byl slabý, ale přesto jste moc dobře slyšeli jak zoufalý byl. V tu ránu jsem ožila a má ospalost byla někde hodně daleko.

"Stilesi co se děje ?! Jestli je to jeden z tvých debilních vtipů, vlastnoručně tě dovedu k Deucalionovi na smrt !" Mé srdce začala pomalu, ale jistě nabírat na rychlých úderech. Při vyslovení toho jména sebou Liam v posteli cukl.

"To ani nebudeš muset...." Má ho Deucalion ?! A kde je k čertu teď Scott ?! "Nemůžu se Scottovi dovolat..." Dělal v povídání krátké pauzy. Buď byl tak vyděšený, nebo zraněný.

"A kde jsi ?! Co se stalo ?!!" Naléhala jsem. Teda pokud by ho měl v tuhle chvilku můj hlas uklidňovat, tak se mi to rozhodně nedaří. Liam se pomalu začal probouzet a než jsem se na něj stačila vyděšeně podívat, stál už vedle mě a dokonce i oblečený.

"A-Asi jsem ve sklepě školy, určitě je to sklep. Nemůžu se dovolat Scottovi. Najděte mě, prosím." V polovině věty začal šeptat a poslední slovo řekl skoro neslyšně. V pozadí jeho hlasu byly slyšet kroky, které se ozývaly po celé místnosti. Dobře, je tam ozvěna. Mohl by to být sklad a ne sklep. Z mobilu se začal ozývat zvuk, že hovor byl ukončen. Položil to..... Něco to položilo. Snažila jsem se mu rychle dovolat znovu, ale marně.

"Sakra, sakra, sakra !" Mumlala jsem si sama pro sebe, když se mi nedařilo najít jeho jméno v kontaktech. Když jsem ho začala prozvánět, jako odpověď se mi dostal nepříjemný hlas ženy oznamující hlasovou schránku. Jako kdyby, tam Liam nebyl, jsem vyrazila s batohem v ruce z jeho pokoje a utíkala co nejrychleji dolů po schodech a hned na to ven. Za zády jsem jen slyšela silné bouchnutí vchodových dveří, které se později opět otevřely a znovu zavřely. Nemusela jsem se ani otáčet, abych zjistila, že je to Liam. Dohnal se mnou rychlí krok. No byl to spíš poloviční běh.

"Všechno jsem to slyšel, nemusíš mi nic říkat. Slyším jak ti bije srdce." Promluvil Liam. Vděčně jsem se na něj usmála, a děkovala za jeho vlkodlačí smysly, protože teď vážně nebyl čas něco někomu vysvětlovat. Tušila jsem, že Deucalion udělá nějaký rázný krok, ale upřímně jsem se spíše myslela, že první bude Liam, když má díky němu ty noční můry. Deucalion nás zase všechny přelstil... Ale i když teď to dává celkem smysl. Deucalion řekl, že bych mohla být první já, že jsem nejslabší z celé smečky. Že jsem člověk. A to samozřejmě Stilesi taky. Bere si slabší jedince...

Cítila jsem teplou ruku na straně, kde šel Liam. Pohled mi padl na naše ruce a potom na Liama. Uhnul pohledem, ale mou ruku nepustil. Sevření jsem utvrdila zmáčknutím.

"Scotte !!" Zařvala jsem na celý dům, hned jak jsem vpadla na chodbu. Naše držení ruko s Liamem se rozpadlo a já utíkala po schodech, které jsem brala po dvou, nahoru. Vpadla jsem do jeho pokoje. Z koupelny se linula pára a postel byla rozházená, jenže pan McCall nikde. Prolítla jsem koupelny, ale taky nic. Musel tady přece být před chvilkou ! Koupelna je ještě celá zamlžená od teplé vody. Běžela jsem dolů a pomalu mě chytala panika. Co když se Stilesovi něco stane ? Co když už se mu něco stalo ? A kde je do prdele Scottt ?!

"Dole taky nikdo není." Šel mi naproti Liam z kuchyně. Protivně jsem si sama pro sebe mlaskla a vyrazila znovu ven. Na druhé straně silnice mě do očí praštila světle modrá na Stilesově jeepu. Bez rozhlédnutí jsem přeběhla cestu přímo k němu. Třeba tady bude nějaký vzkaz, nebo stopa. Mysli Katherine, mysli !

V jeho jeepu měl klasicky nepořádek, ale nic neobvyklého, co by nám dalo nějakou stopu. Nevěděla jsem co mám dělat dál. Prostě jsem nevěděla. Přísahám, že jsem cítila tolik adrenalinu v krvi a pulsující tepny. A tolik bezmoci v hlavě.... Zády jsem silně narazila do jeepu a sjela na zem po jeho bočních dvířkách. Obličej jsem schovala v dlaních a snažila se nějak uklidnit. Co když mají i Scotta ? Co když je pozdě ? Co když...

Prudce jsem zvedla hlavu a pohled mi padl na o něco méně nervózního Liama stojícího přede mou. Jestli tohle klapne, tak to bude zázrak.

"Čuchej !" Prudce jsem se vydrápala na nohy a ukázala pohotově na jeep.

"Co ?" Nechápavě se na mě podíval.

"Ježiši. Použij ten váš vlkodlačí čich ! Můžeš zjistit nějaký pachový stopy, který by mohli být užitečný !"Gestikulovala jsem jako kdybych to tím mohla uspíšit.

"Já tohle neumím ! Nejsem v tom ještě, tak dobrej." Nejistě se s rukama v kapsách ošil a nervózně přešlápl. Když jsem na něj neúprosně dívala, nakonec povolil. Šel blíž k jeepu, mírně se k němu naklonil a začal se pomalu nadechovat nosem.

"Tak co ?" Kousala jsem si nehty a sledovala ho jako nějaký exponát v muzeu.

"Počkej..." Zastavil se před kapotou a naklonil se blíž. "Smrdí to jako Alfa, dost silná Alfa." Deucalion. Opravila jsem ho v duchu.

"Jak znáš prosímtě pach Alfy ?"

"J-já nevím, je to něco jako instinkt, je z toho cítit nadřazenost. Mísí se to hodně s pachem Stilese a Scotta." Namítl. Dobře některý vlkodlačí věci nikdy nepochopím.

"Můžeš tu stopu sledovat ?"

"Myslím, že jo." Nejistě vykročil tím směrem, kudy se nejspíš pach linul.

Po půl hodině, stopování, vracení se a ztrácení stopy jsme teď stály před nemocnicí. Překvapivě tady bylo celkem klidně. Před velkýma prosklenýma dveřma seděl jenom jeden pán na vozíčku a jinak bylo před nemocnicí prázdno. Vždyť Stilesi říkal, že je to nejspíš školní sklep... Co když nás vodí Deucalion za nos ?

- - - - - - -

Ahoj všichni :)

Máte tu další část, jak jsem vám slíbila :) Dneska je to celkem vzrůšo, ale počkejte si na nasledující dva díly, protože to bude teprve něco, ale víc vám zatím neřeknu :D

Jinak moc děkuji, za úžasný a početný ohlas u minulé kapitoly a jelikož tenhle díl mohu věnovat jen jednomu človíčkovi a to já nechci, tak ho věnuji všech, co okomentovali předešlý díl :'3 Jste zlatíčka ♥

xxx Katherine