White Wolf {teen wolf cz}

27.Chapter

Tento díl je věnován TOBĚ ♥

V minulém díle: Po půl hodině, stopování, vracení se a ztrácení stopy jsme teď stály před nemocnicí. Překvapivě tady bylo celkem klidně. Před velkýma prosklenýma dveřma seděl jenom jeden pán na vozíčku a jinak bylo před nemocnicí prázdno. Vždyť Stilesi říkal, že je to nejspíš školní sklep... Co když nás vodí Deucalion za nos ?

- - - - - -

"Jsi si jistý, že tě to vedlo sem ?" Na sucho jsem polkla a otočila se na Liama, který si taky nebyl moc jistý.

"Nic neslibuju, ale musíme doufat." Nic jiného taky nemůžeme dělat. Alfa s pošahanou vlkodlačicí co chodí bosa versus obyčejná holka a čerstvý vlkodlak, který má problém se ovládat. No tak Deucalion vede... Vyšla jsem k nemocnici jako první a šla rovnou k recepci.

"Katherine ?" Mamka přišla s překvapeným výrazem k druhé straně pultu recepce.

"Mami, máš klíče od sklepení nemocnice ?" Nervózně jsem přešlapovala na místě.

"Ahoj Liame...." Liam kývl s úsměvem na pozdrav. "... na co je Kristova noho potřebuješ ?" zašeptala a ujistila se, že nás někdo nemůže slyšet.

"Mami je to důležitý, není moc času na vysvětlování !" Byla jsem čím dál víc nervóznější, jak jsme se zdržovali. Nejen že jsme neměli moc času, ale nechtěla jsem mámu děsit. Přece jenom kdybych jí řekla, Hele mami Stilesi unesli a Scott je taky někde v háji, tka mi dej ty klíče, nebo brzy někdo zemře. Teď je vše v mých nemotorných a obyčejných rukou, bez žádných nadpřirozených sil.... To by vyděsilo každou mámu...

"Jedno slovo. Deucalion." Zašeptala jsem. Mamky výraz zbledl. Já vám to říkala, a to jsem neprozdradila všechno... Zaběhla do menší místnosti v velkým proskleným sklem, tkaže do ní z chodby bylo krásně vidět. Otevřela velkou skříňku, kde na hřebíkách byly různé klíče. Vzala jeden z předposlední řady a klusem doběhla zpátky k nám. Dala mi ho přímo do dlaně, kterou pevně zmáčkla.

"Melisso ! Potřebuji pomoct." Rázně si to k nám pochodovala obtloustlá nemocniční sestřička, který se zjevně zaučovala. Mamka mi stačila věnovat ustaraný pohled a rty naznačila ať jsme opatrní. Potom jsem mohla vidět už jen její záda. Klíče jsem pevně zmáčkla a hlavou pokynula k Liamovi ať jde za mnou. Doběhli jsme k výtahu na konci chodby. Cestou jsme se asi třem lidech musely omluvit, když jsme do nich nechtíc vrazily. Další zdržování. Celý udýchaní jsme doběhli do výtahu a Liam hned začal mačkat splašeně tlačítko s číslem 0.

Tohle číslo mi nahánělo mráz po zádech samo o sobě. Poslední podlaží tvořilo díky chladnu jak sklep tak i krematorium, kde se ukládaly mrtvoly do mrazících boxů, těsně po jejich úmrtí, nebo čekajíc na pitvu. Jednou, když mi mohlo být asi, tak sedm, mě sem z legrace Scott a Stiles vzali, aby mě vystrašily. Já se tak hrozně bála, že jsem s jekotem běžela na konec chodby, kde začínal sklep. Samozřejmě jsem se skrčila do kouta a klepala se strachy. Kluci mě museli asi dvě hodiny hledat. To je celkem paradox. Teď je tu jdu hledat já...

Výtah se otevřel a nám se naskytl pohled na velké kovové dveře s černým nápisem Krematorium č.1. Vyšli jsme ven. Hned na to se výtah zavřel a odjel nahoru. Není uniku, problesklo mi hlavou. Široká chodba byla celá bílá a podlaha odřená od pravidelných kolejí od vozíčku, na kterém se vozily mrtvoly. Těhlech pár vozíčků bylo seřazeno na konci chodbu u vchodu do sklepa. Celé to tady působilo, tak depresivně a mrtvolně, že jste si nebyli chvilkami jistí jestli se odtud vrátíte psychicky v pořádku. Prosím, řekněte mi že tohle je jenom zlý sen. Prosím. Kolena se mi klepala strach, který jsem si nechtěla připustit.