White Wolf {teen wolf cz}

14.Chapter

V minulém díle: "Co se mi to děje ?" Nevěděla jsem jestli mi to připomělo kňučení, nebo zavrčení. Tak ,nebo tak přejel mi mráz po zádech. Bála jsem se, ale věděla jsem, že ho tam takhle nemůžu nechat. Ne teď a tady.

- - - - -

Nemohla jsem na něj teď vybalit, že je vlkodlak. Ještě víc by se mu zvýšil tep, což by vedlo k zhoršení přeměny a možnému zabití mne. A já se opravdu cítím mladá na to, aby mě roztrhal Beta. Ještě ke všemu, který má sklony k agresivitě i v normálu... Bála jsem se, ale od té doby co mi jeho kousnutí ukázal, cítila jsem jakousi nepatrnou zodpovědnost za jeho vlkodlačí já. I když jsem se trochu bála. Ne, byla jsem počůraná strachy.. Přece jenom s rozzuřeným Betou v jeho první proměně se nesetkáte hned jen, tak. Většinou jsou pod dohledem svého Alfy v řetězech, ale Liam byl teď a tady. Musela jsem ho uklidnit.

"L-Liame, poslouchej mě." Nejistě jsem k němu popošla a vystrašeně se koukla jestli nejde náhodou někdo okolo. Šla jsem k němu pomalu a bála se, abych sebemenším podnětem ho nerozzuřila ještě víc. Jak slyšel můj hlas prudce zvedl hlavu. V jeho očích se mísil strach a agrese.

"Běž pryč. Jsem v pohodě" Zavrčel. Ráda bych tomu věřila, ale.... Ne. Znovu jsem se o kousek přiblížila, ale tentokrát už jsem byla dost blízko, a tak jsem si začala pomalu klekat. Jsem blázen.

"Podívej, vím, že si zmatený, ale teď se hlavně musíš uklidnit." Mluvila jsem k němu tlumeně. Hrudník se mu zhluboka zvedal a bylo slyšet jeho zběsilé funění.Rozhlídla jsem se okolo po zemi, jako kdybych hledala jakýkoliv prostředek, kterým bych Liama mohla uklidnit.

Obrátila jsem se zpátky k němu. Snažila jsem se něco rychle vymyslet.

Za tohle nic nedám.Opatrně jsem k jeho ruce s velkými drápy vztáhla svoji ruku, která byla proti jeho malá, bílá a lidská.

"Liame, to bude dobrý, jen se uklidni." Jakmile se moje studené prsty dotkli opatrně jeho ruky, naskytl se mi pohled jak z jeho očí pomalu ustupuje zlatavě žlutá a nahrazuje jí jiskrně modrá, která neodmyslitelně patřila tomu pravému Liamovi. Drápy též pomalu začaly mizet a mně spadl asi ten největší kámen ze srdce. Jeho překvapený pohled se vpíjel do toho mého. Nemohla jsem věřit tomu, že pouhý můj dotek fungoval. Takhle rychle jsem to nečekala.

"Kath, jak jsi to udělala ?" Nevěřícně zašeptal a upíral na mě překvapený pohled, stejně jako byl ten můj. To bylo poprvé kdy mě neoslovil celým jménem.

Po delší době, kdy naše zírání na sebe začalo být trochu přes časový limit jsem raději pohled odvrátila stranou a zavrtěla se ve snaze setřást ze sebe ten jeho.

"Co to sakra bylo ! Připadal jsem si jak v nějakým podělaným Sci-Fi." Vyhrkl po chvilce ticha, když se vzpamatoval a zhluboka vydechoval, jako kdyby teď právě doběhl nějaký maraton. Teď už mu rozhodně musím říct co je, pokud není tak blbý a nezjistil to už sám. Byla bych radši kdyby ano, protože opravdu v tomhle nejsem nějak zdatná. A pochybuji, že bych vygooglovala "Jak říct puberťákovi o tom, že je vlkodlak."

"Chytl jsem se s otčínem. Měl jsem hrozný vztek. Běžel jsem ven si ho nějak vybít a potom se to stalo." Konec věty skoro zašeptal. Připadalo mi, že si to všechno spíš objasňuje nahlas sám sobě, než mě. Vše mu postupně zapadalo do sebe. Jen jsem mlčela a čekala co z něj vypadne. Byl zticha, koukal do země a svůj spodní ret doslova drtil v zubech. Bylo vidět, že přemýšlí a snaží se něco vyvodit. "Ty víš co se, se mnou děje, že jo." Zvedl ke mně tázavě pohled. Jsem v háji. "Jsou to stavy úzkosti s halucinacemi ?" Zněl ustrašeně víc než vypadal. Jak nechce věřit pravdě a sám sobě... Je mi ho líto.