White Wolf {teen wolf cz}

SPECIAL for 8.2K readers

V minulém díle: "Miluji tě." zašeptala jsem a nezbavovala se toho přitroublého úsměvu, který mi způsoboval.

"Nesnášíš mě." zasmál se. 

- - - - - -

"Už vážně budeme muset jít na hodinu." řekla jsem a pořád ani jeden zná nepřerušil ten dokonalý a těsný oční kontakt. Liam nasadil výraz usulpovaného štěněte a smutně ohrnul spodní ret. Dunbare ! Nutíš mě, aby se ti mě chtělo líbat ještě víc, než do teď ?! Jedním pohyb se vzdálil od mého čela o které byl celou tu dobu opřený tím svým a věnoval mi na to místo jemný polibek. Na tu krátkou, ale dokonalou dobu jsem zavřela oči a usmála se. Jakmile jsme se každý rozešel svým směrem, obklopilo mě nepříjemné chladno a jakási prázdnota na mých rtech. Nechápala jsem jak se Scott mohl, tak bezhlavě do Allison zamilovat, a vážně jsem si myslela, že to děla jeho vlkodlačí já, které všechno prožívá intenzivněji. A teď ? Teď ho ve všem chápu, protože prožívám něco tak dokonalého, čemu jsem ještě před čtyrtnácti dny vůbec nechtěla věřit.

Vešla jsem do třídy a všechny pohledy dopadli na mě. Ach bože, kde je teď kouzelný neviditelný plášť Harryho Pottera, hmm ? Sklopila jsem hlavu dolů a popošla ke katedře, nechtěla jsem vidět jejich zvědavé a i některých i perverzně domýšlející pohledy...Bylo mi jasné, že nás s Liamem nemohli vidět, ale znáte to, je vám šestnáct, hormony vám lítají nahoru dolu ( a věřte mi u některých kluků doslova) a dokážete najít sebemenší prasárnu i na tom, že jenom přijde někdo pozdě do třídy...Štěstí se ke mě neobrátilo úplně zády, protože jsme měli zrovna paní Martin, Lydie mámu, která mě je spražila výhružným pohledem a naznačila, že si mám jít sednout. Díky bohu. Pořád jsem se neobtěžovala zvednou pohled a rychlým krokem došla k předposlední lavici, mému běžnému místu, už celý prvák a ani ve druháku ho nehodlám měnit.

Psychologie a Historie utekli, tak rychle, že jsem ani v to nedoufala. Byla u skříňky Lydie a pohledem jí hledala, kdy se odněkud vynoří.

"Tady, Katherine !" Slyšela jsem za mnou přibližující se hlas, věrně známé osůbky. Otočila jsem se za sebe a spatřila Lydii v květovaných šatech a světle modré džísce. Ustoupila jsem kousek do boku, aby měla lepší přístup ke své skříňce. Místo toho aby svou skříňku otevřela se mi vrhla do náručí a pevně mě zmáčkla.

"Stiles už mi všechno řekl. Měla jsi mi zavolat ! Jela bych je hledat taky !" Vyčítavě se na mě podívala, když se odtáhla a upravila si pomyslné záhybu na sukni, které by se tam náhodou mohli udělat.

"Už je to za náma, tak to nebudeme řešit a slibuji, že příště ti zavolám jako první, dobře ?" Pousmála jsem se a radši všechny vzpomínky na ten den, kdy Stilese a Scotta unesli, rychle vyhnala z hlavy ven co nejdál ode mě. Teď na Deucaliona nechci myslet, aspoň ne do té doby, dokud se zase neobjeví a nepokusí se nás zabít. Že je to nerozumné, ho takhle hodit za hlavu ze dne na den, když nám pořád hrozí nebezpečí ? Ano to do určité míry je, ale jsem jenom člověk. Nemůžu pořád mít plnou hlavu nadpřirozena a podobně. Aspoň na chvilku nechci být pořád ve střehu...

"Prý jsi tam šla s Liamem." Významě po mě koukla, když si zandavala učebnice do skříňky.

"No jo, byla. Když už taháme za jeden provaz." Sklopila jsem pohled, aby nemohla vidět mojí červeň hrnoucí se nezastavitelně do tváří. Při slově Liam, mi hned naskočil v mysli jeho rošťácký úsměv, ledové modré oči a o měkkých rtů ve tvaru připomínající srdíčko, ani nemluvně. Sakra, Dunbare !

"No jasně, když už nebylo zbití, že jo..." Pronesla ironicky a zabouchla skříňku s tím typem úsměvu, že jí víc stejně jako vy. Proč mě musí mít Lydie, tak v malíčku...