White Wolf {teen wolf cz}

23.Chapter

V minulém díle: "Ne neboj jsi naprosto v pohodě." Smála jsem se a on se nejistě usmál. Bože je jako neuskušený štěně.

Po úplňku mu musíš říct, že jsi jeho kotva. Probleskl mi z ničeho nic hlas Stilese v hlavě.

- - - - - - -

"Co tady vlastně děláš ?" Koukl se nejdříve na můj batoh položený mezi námi a potom zvídavě zpátky na mě.

"Čekám na Scotta a automaticky i na Stilese, než jim skončí trénink. Ty by jsi na něm měl taky být, ne ?"

"Dnešek je vyjímka. Však víš proč." Přikývla jsem na souhlas a strčila si ruce do kapes. Kdy se tak stihlo ochladit ? Dobře, možná jsem o něj měla starost, ale to neměnilo nic na tom, že naše konverzace dost vázla.

"Nechce jít k nám ?" Podíval se na mě a bylo vidět jak doufá, že řeknu ano. V té jedné větě bylo slyšet tolik naléhavosti, že by bylo hnusné, říct ne...

"Dobře." Pokrčila jsem rameny. "Jen napíšu Scottovi, kde budu." Automaticky jsem vytála z kapsy telefon a začala psát stručnou textovku. Liam bydlel jen kousek od centra, takže jsme ani tak dlouho nešli. Cesta byla celá v tichosti. Když jsme dorazili před dům, teda pokud tomu kolosu se dalo říct dům, Liam si odkašlal.

"Tak tady bydlím." Koukl se letmo na mě a skromně se pousmál. S tou skromností je to celkem vtipné. Po tom co jsme prošli velkými dveřmi jsme se ocitli na prostorné chodbě, která následně měla rameno do všech koutů domu. Jeden z nich bylo i velké točité schodiště. Páni. Je vidět, že jeho otčín je doktor. Mamka si kolikrát na něj stěžuje jako na povrchního sobce, který si hraje na primáře. Pana Dunbara neměl v nemocnici moc nikdo v lásce. Nevím jestli kvůli jeho vyššímu postavení a nebo k tomu jak se choval. Já osobně jsem ho ještě nepoznala, takže nic z toho nemůžu posoudit, nebo potvrdit.

Celým domem panovalo hrobové ticho.

"Tohle je naše chodba a támhle je kuchyň." Naklonil se na stranu, aby mohl přesněji ukázat na průchod, kterým byla vidět z malé části moderně zařízené kuchyň.

"Tady se jde do druhého patra." ukázal směrem nahoru, když byl jednou nohou na schodech. Vyběhl rychle schody a opřel se o konec zábradlí. Vyšla jsem za ním po schodech a ocitla se na kraji dlouhé chodby.

"Pokoj pro hosty,ložnice rodičů, pracovna." Řekl vždy, když jsme minuli nějaké dveře. Šel na konec chodby k posledním dveřím. Otevřel je a hned vešel dovnitř.

"A tady je můj pokoj." Teď jsme oba byli v prostorném pokoji, který byl sladěn do šeda a světle modra. Na to že byl celý dům, tak moderní a poměrně strohý, jeho pokoj byl až překvapivě obyčejný, útulny, a už vůbec by se nedalo říct, že by byl prázdný. Všude byli fotky ze zápasů a různé školní fotky. Nesměl chybět ani jeho dres lacrossu z předešlé školy a lacrossové chytačky i trofeje.

"Připadám si jako v nějaké realitce, která mě provází domem, který si plánuji koupit." Zahihňala jsem se a sedla si na okraj jeho překvapivě ustlané postele.

"Tak aby si se tu neztratila." Zasmál se a sedl si naproti mě do křesla."Navíc kromě Masona, jsi první, která viděla celý náš dům." Prohodil. První ? Jako vážně ? Myslela jsem si, že on je ten typ, který je doslova obklopen kamarády, ale nejspíš zdání klame. Je teda pravda, že jsem ho ve škole vídala jenom s Masonem a s nikým jiným. Zase jsem se v tobě spletla Dunbare...

Popravdě jsem si nedokázala představit co budeme dělat dál, nebo o čem se budeme bavit. Utekli ani ne dva dny od toho co jsme uzavřeli mezi sebou mír, tedy spíš já jsem na něj přestala být protivná, takže jsme neměli čas na to se sblížit. Prostě jsme tam seděli u něj v pokoji a zase mlčeli. Bože tohle je nejdivnější chvilka v mém životě.