White Wolf {teen wolf cz}

37. Chapter

V minulém díle: "Ne, jinak by byl Liam už na kusy. A nezamlouvej mladá dámo !" Ah, Stilinski si zase potřebuje zahojit ego, tím že je starší a může si hrát na zodpovědného a zletilého. Zletilý je určitě, ale s tím prvním jsi nejsem zase tak jistá. Našpulil pusu a pořád od něj odpoutal pohled. "Pojďte. Liame hodím tě domů a ty pojedeš se mnou." Podíval se na mě a šel ke dveřím. Oba jsme se jako poslušní psi vydali ke dveřím.

- - - - - - -

Už po několikáté tento týden, jako právě i teď jsem seděla na sedadle spolujezdce v jeepu.

"Nebuď nafučená." Promluvil směrem ke mě Stiles, ale pohledem se věnoval silnici před námi. Nebuď nafučená ?! Nejradši bych tady na tebe začala ječet tisíce důvodů proč být nafučená ! Svůj přicházející nával vzteklých a zoufalých emocí jsem lehce potlačila otrávený povzdechnutím a vnímáním míhající se krajiny za oknem auta. Nehodlala jsem to s ním dál řešit, prostě jsem jen dělala nabručenou a nijak to nekomentovala. Podobné situace už jsme spolu řešili stokrát...Stiles už byl prostě takový. S radostí mi vždy údajně náhodou přerušil naše dokonalé chvilky s Liamem. A proč to dělá ? Velmi dobrá otázka, na kterou se přesně do detailního důvodu nedá odpověď. Nejspíš mě pořád viděl jako malinkou sestřičku Scotta a díky tomu že jsme spolu vyrůstali od školky, se mě jakým si způsob snažil od kluků stranit. Samozřejmě tohle by měl dělat bratr, ale Scott si ani nepřipouštěl, že bych kdy s nějakým klukem chodila. Možná to bylo u Stilese z jeho malého komplexu nezadanosti, ale Stiles ať už je jaký chce podivín, rozhodně není ten, který se léčí na druhých nevědomky komplexy.

"A kam to vlastně jedeme ?" Přesunula jsem svůj pohled od okna k stále soustředěnému Stilesovi na jízdu, když mi došlo, že ani jsem nebyla obeznámena, proč nás, takhle vypakoval ven. Došlo mi, že ani nevím kam mě to veze a proč vlastně. A kde je celou tu dobu Scott a proč zrovna Stiles přijet jenom pro mě a Liam nemohl jet s námi ? Čím víc jsem si situaci uvědomovala, tím víc se mi v hlavě začalo honit otázek. Místo odpovědi, Stiles jeep zpomalil a s brblajícím motorem dojel ke krajnici. Když jeep stál nehnutě na místě, otočil mým směrem hlavu.

"Potřebuji si s tebou promluvit." Řekl vážným hlasem a na čele se mu udělalo pár vrásek. Takovou tvář Stilese jsem poslední dobou viděla často a můžu vám říct, že to byl nepříjemný zlozvyk. I on moc dobře ví, že se k něčemu hroznému schyluje. Nejhorší na tom bylo, že nikdo netušil a ani nevěděl kdy, se něco stane. Nacházela se jen jedna možnost a to v palčivém napětí a strachu čekat.

"Se mnou ?" ukázala jsem prstem na své vystouplé klíční kosti, jako kdyby tady s námi byl ještě někdo a já se potřebovala nutně přesvědčit jestli opravdu myslí mě. Ve skutečnosti jsem se jen chvilku snažila prodloužit, abych dostala víc času na vstřebání jeho věty.

"Potřebuji znát názor někoho, kdo má stejně jako já na všechno ten prostý, lidský pohled." Pokračoval. Nikdy se neptal na můj názor. "Scott mi s Thee pořád nevěří. Vážně nevím jestli jsem vůči němu, tak moc paranoidní, ale tohle prostě není Theo. Ne, kterého znám z prvního stupně." Vztekla se o sebe mnul rty vždycky, když mezi větami dělal krátkou pomlku a při tom všem gestikuloval rukama. Věděla jsem jak se cítí. Byla jsem teď na tom podobně. "Kath, díky bohu jsi ještě pořád člověk. Vidíme celou situaci jinak, než vlkodlaci. Máme větší strach a pud sebezáchovy, tak mi řekni, že mu taky nevěříš !" Hledal naléhavě někoho, kdo by mu dal za pravdu.

"Nevěřím. Už od první chvilky mi na něm něco nesedělo." Odpověděla jsem po pravdě. Raeken vypadal na první pohled jednoduše sympaťák, po kterém každá holka skočí, ale když jste jeho obličej prozkoumaly víc do detailů, zjistily jste že jeho oči obnáší jakýsi záblesk podlosti. Kolikrát ani jeho úsměv nebyl upřímný. Scott je Alfa, tak proč tohle všechno sakra nevidí on ! Chtělo by to nějaký vlkodlačí budíček Scottie...