Sladká válka ✔️

12. kapitola

,,Ahoj, holky... Dlouho jsem vás neviděl."

,,Ahoj, Cory. Jak se máš?"

,,Dobře, Everly, děkuju. A ty?"

,,Jo, taky. Akorát... promiň mi ten překvapený výraz. Já jen... myslela jsem si, že už spolu nějakou dobu... však víš... tamto..."

,,Nešukáte," napověděla Rawy a Everly samozřejmě zčervenala.

,,Ehm, poslyšte, já už asi půjdu," řekl Cory a s pohledem upřeným do mého mě pohladil po rovných blonďatých vlasech, které mi sahaly až pod lopatky. Jeho hnědé oči se upíraly do mých šedých a já na chvíli zapomněla, že jsme odteď už jenom kamarádi.

Nebo to chtěl vzít zpět? Kdyby sem ty dvě nevlezly... možná bychom...?

Jeho výraz mi ale říkal něco jiného. A já mu za to byla svým způsobem vděčná.

Budeš mi chybět, Jednooký Náčelníku. Upozorňuju tě, že takhle hezkou jeskyňku už nenajdeš.

,,Tak pa."

,,Pa," špitla jsem a doprovodila ho ke dveřím, kde mi ještě věnoval rychlou pusu na tvář. Pak jsem zavřela dveře, opřela se o ně zády a...

,,Minie, mluv! Mluv, pokud je ti život milej!"

**

,,Takže konec?" zeptala se Rawy, která zuřila od chvíle, kdy se za Corym zavřely dveře. Nikdy se jí ten náš vztah nelíbil. Asi proto jsem jí už poměrně dávno sdělila, že je konec, přičemž jsem to samé řekla i Everly. Ta teď byla sice načuřená, ale zdaleka ne tak rozjetá jako tmavovlasá prsatka vedle ní.

,,Nejspíš," řekla jsem a podívala se na obrazovku mobilu, protože se zrovna rozsvítila.

,,Jak nejspíš?"

Zvedla jsem ukazováček, aby chvíli vydržela.

No vidíš, málem jsme do toho spadli znovu! Jsem holkám vděčný, že přišly ve správnou chvíli, protože z mého pohledu tohle není v pořádku. Jen mi teď slib, že jsem tě neztratil jako kamarádku.

S úsměvem jsem napsala: Mě neztratíš nikdy.

,,Ano, je konec."

**

Nesnáším vynášení smetí, hromovala jsem v duchu, když jsem před dveře postavila jeden pytel a ještě se vracela pro druhý.

,,Čiko!"

Vzhlédla jsem a uviděla pana Tlusťouška ve svém bytě a pana Jenom Trenky taky. Spodní Minie málem vyletěla z kůže. A třebaže jí dal už dostatečně zabrat jiný muž, stejně vyprskla Nemůžeš se obléct, ty blbečku?!

Já jsem ovšem zůstala naprosto zticha a po chvíli se přistihla, jak se hloupě culím.

,,Promiň," zavrčel a popadl kocoura do náruče. Jeho ocas (ten Čikův, dámy) mi zakryl výhled na páníčkovy břišní svaly.

Nepomáháš, kocourku, nepomáháš.

,,Ne, to je dobrý."

,,Kdybych sem takhle vrazil o hodinu dřív, zřejmě byste si mysleli, že se chci přidat," prohlásil sarkasticky a já ztuhla.

Takže on nás opravdu slyšel!

,,Promiň. Vůbec mi nedošlo, jak jsou ty zdi tenké a-"

,,Zapomeň na to," odsekl, ukázal mi záda a já toužebně pohlédla na jeho pevné půlky.

Haló, Minie, budíček!

,,Seane, počkej! O nic přece nejde. No tak jsi nás slyšel."

Otočil se na mě s nadzvednutým obočím. ,,Tak proč ses mi teda omlouvala?"

Pokrčila jsem rameny. ,,Asi jsem měla pocit, že ti to vadí."

Zamračil se a pak přikývl, rty stažené do úzké linky. ,,Máš recht, holka, vadí!"

S tím se obrátil k odchodu. A jelikož mu Čiko v náruči protestoval, položil ho na podlahu a prostě mi ho tam nechal.

Mňáu!

,,Seane, co s ním? Seane??"

Mňáu!

Byla jsem úplně zmatená.

Co mu vadí?

Čikovi bylo očividně fuk, že ho páníček odložil. Otíral se mi hlavou o nohy, spokojeně předl a několikrát do mě strčil svou štětkou na prach.

,,Haló, pane Parkere, zapomněl jste si tu ocas!"