Sladká válka ✔️

28. kapitola

Z Parkera se stal stejný magor jako ze mě.

Když jsem v úterý večer vlezla do jeho bytu a vystřihla mu rozkroky z osmi kalhot, čekalo mě ve středu ráno překvapení. Dárečky od Čika v mých oblíbených šedých lodičkách. Chvíli jsem se bála, že jsou to dárečky od Seana, ale pak jsem si uvědomila, že tak nízko by neklesl. Takže jsem s povzdechem vyndala dva kočičí bobky ze svých bot a do práce si vzala tmavě hnědé na vyšším podpatku. Pár lidí se mě pak otázalo, jestli je mi dobře a já jim všem s vynuceným úsměvem na tváři vysvětlila, že jsem v pořádku, ale že neumím na tak vysokých botách vydržet moc dlouho. Následně jsem jim vysvětlila i ty dárečky a pak už mě raději nechali dokulhat do kanceláře.

Toho samého dne jsem kolem osmé hodiny večer vytáhla svůj nejoblíbenější lak - matný se třpytkami - a nalakovala Seanovi na dveře jistý kosočtverec s přímkou uprostřed a... ehm... měsíčními paprsky po stranách. To jen aby věděl, že jsem odjakživa dobrá v geometrii.

Ve čtvrtek ráno se mi to vrátilo i s úroky. Udělala jsem totiž tu chybu, že jsem si před vyražením do práce položila termosku s kávou na linku a zašla si ještě na záchod. Sean v tu chvíli využil příležitosti a nasypal mi do životabudiče projímadlo. Jinak jsem si to vysvětlit nedokázala. A že jsem nad tím dumala... no... minimálně po celou dobu, kdy jsem seděla na záchodě a snažila se statečně přežít nevítané křeče.

V pátek jsem vyrazila do akce první já. Bylo něco kolem páté ráno, když jsem se s tichým nadáváním vyhrabala z postele a o dvě minuty později přeběhla chodbu s kýblem plným studené vody v ruce. Nebojte, to není všechno. V té vodě byla modrá barva, která se nesmývala příliš snadno.

ŠPLOUCH!

Jakmile Sean vykřikl šokem a celý zmatený se na posteli zvedl do sedu, utíkala jsem se smíchem pryč. Adrenalin jsem měla opět na nejvyšším stupni a rychle jsem za sebou zamkla dveře na tři západy.

,,Ženská, ty vážně nejsi normální!" zakřičel a já přes kukátko zahlédla jeho polonahou modrou postavu. Vyprskla jsem nekontrolovatelně smíchy a se zády přilepenými na dveřích se sesunula na zadek. 

,,Jsi zmetek, co mě odkopl a zasloužíš si to nejhorší!" zakřičela jsem a stále se smála, třebaže jsem to myslela absolutně vážně.

,,Sakra, Minie!" zaburácel a kopl mi do dveří.

,,Hele!" zaprotestovala jsem, ale nehnula jsem ani brvou.

,,Co? Nic jsme si sakra nelibovali!"

,,Hlavně, že jsi mi chtěl pomoct zapomenout na Coryho! Skvělý způsob, jak se dostat holce mezi nohy!"

Povzdechl si a... BUCH. Zřejmě narazil čelem na dveře. ,,Co máš sakra furt za problém?"

,,A co ty? Proč ses tak naštval? Co tě žere?"

Ticho.

,,Momentálně ta barva," řekl nakonec. Slyšela jsem, jak se zachechtal a proti své vůli jsem vyprskla smíchy.

,,Jsme šílenci," zašeptal po chvíli a já jsem přikývla, třebaže to nemohl vidět. ,,Jo, jsme."

Ticho.

,,Víš co? Chtěla jsi po mně omluvu. Takže já se ti omlouvám... A teď otevři dveře."

Chvíli jsem jen nehybně seděla, ale nakonec jsem se přece jen vyškrábala na nohy a odemkla je. ,,Když mys... Ááá, Seane! To si děláš srandu?"

Sevřel mě pevně ve svém objetí a tím pádem o mě otřel ten modrý sajrajt. Pak se odtáhl a věnoval mi triumfální úsměv. ,,Promiň, ale došly mi nápady na pomsty."

Už jsem se chystala nadávat a být sprostá jako dlaždič, jenže on mi v tom zabránil polibkem, ze kterého jsem se rozškytala.

,,Vážně chci příměří, protože si připadám jako opuštěné štěně, takže se mnou teď pojď do sprchy. Už cítím, jak to na mně zasychá. Navíc mám za dveřmi jistého modrého kocoura, který to chudáček schytal snad víc než já."

S potlačeným smíchem jsem se naklonila blíž ke dveřím. ,,Čiko, máš mě ještě rád?"

Ticho.

.

.

.

Pořád ticho.

,,Takže nemáš?"

Mňáu!!!!