Memories

Emily Fly

,,Vypadá to, že se probouzí."

Pomalu otvírám oči a mžourám do světla zářivek. Au, to světlo je příliš ostré, proto oči opět rychle zavírám.  Druhý pokus už je o něco úspěšnější. Neustále mrkám a začínám zaostřovat na věci kolem sebe. 

Ležím v nemocničním pokoji, okolo mě jsou rozestavěny různé přístroje, které vydávaly a stále vydávají ty otravné zvuky. Místnost je jinak sterilně bílá a kromě mě tu nikdo jiný neleží. Vedle mojí postele stojí dva doktoři.

,,Ahoj," usměje se na mě doktorka, ,,tak jsi konečně vzhůru. Měla jsi otřes mozku a upadla jsi do bezvědomí. Kromě lehčích odřenin ti nic vážnějšího není. Pamatuješ si na to, co se stalo?"

Snažím se vzpomenout, ale nedokážu si nic vybavit. Proto vrtím hlavou na znamení toho, že nemám absolutní ponětí, co se stalo.

,,Víš alespoň, jak se jmenuješ?" ptá se laskavě doktorka.

Moje jméno... zahledím se do žlutého světla zářivek na stropě. Najednou mě na okamžik bolestivě píchne v hlavě a mně se vybaví zřejmě moje jméno.

,,Jsem Emily... Emily Fly," mumlám.

,,Správně! Vybavuje se ti ještě něco? Například tvoje rodina, místo, kde žiješ, tvoji kamarádi nebo kam chodíš do školy?" 

Snažím se pořádně zamyslet. Na něco si přece jen vzpomínám. Už se chystám otevřít pusu, že to doktorce řeknu, ale opět přichází ta nenadálá bolest hlavy a vzpomínka mizí. Místo toho se mi vybavuje úplně všechno, co chtěla vědět doktorka.

,,Pamatuju si, že žiju v Bristolu, moje nejlepší kamarádka se jmenuje Kaitlyn a společně chodíme na místní univerzitu. Ještě vím, že jsme jeli s rodinou navštívit naše známé," říkám doktorům.
,,Takže teď jsem v Bristolské nemocnici?"

,,Výborně, je vidět, že dlouhodobější paměť není nějak výrazně poškozena. Ano, jsi v Bristolské nemocnici," odpovídá mi doktorka. Super, to jsem si vždycky přála.

,,Emily, musíme ti něco říct," pokračuje po chvíli a pohledem hledá pomoc u svého kolegy, který zatím nic neřekl. Teď jenom prostě přikývne, ať doktorka pokračuje. Ta si povzdechne a soucitně se na mě podívá.

,,Správně sis vzpomněla, že jste jeli na návštěvu ke známým. K těm jste ale nikdy nedojeli. Stala se nehoda, Emily," říká nejistým hlasem, ,,tvoje sestra je v hlubokém kómatu a rodiče bohužel zemřeli. Je mi to líto." 

Oba doktoři na mě hledí a očekávají mou reakci. Ta ale není schopná přijít. Většina lidí by se rozbrečela nebo začala hystericky křičet, že to není pravda. Ale já ne. Já jen koukám na oba doktory a jediné, na co se zmůžu, je pouhé: ,,Aha."

Doktorka už se nadechuje, aby něco řekla, ale v tom zaklepe někdo na dveře a dovnitř nakoukne mladá sestřička. ,,Doktoři, můžu na slovíčko? Je to důležité..." Tváří se zmateně a těká pohledem mezi mnou a doktory.

,,Dobře, hned jdeme," odpovídá zamyšleně doktorka, ,,tak Emily, teď ti necháme chvíli na to, aby ses s tou zprávou vyrovnala a utřídila myšlenky. Za okamžik se vrátíme." Ještě mi věnuje poslední úsměv a vyjde s tím druhým doktorem ze dveří. 

Takže moji rodiče jsou mrtví a moje sestra je v hlubokém kómatu, to už je jako kdyby byla skoro mrtvá. Proč necítím smutek? To jsem je snad neměla ráda? V mých vzpomínkách se jeví příjemně, dokonce se mi vybavuje i několik společných zážitků. Zvláštní. Najednou mou hlavou probleskne věc, která vůbec nezapadá do těch dokonalých vzpomínek. Snažím se tu vzpomínku pořádně uložit do paměti, ale všechny moje snahy přeruší ostrá bolest a je to pryč. Prázdné místo v mé mysli zaplní další hezká vzpomínka na moje dětství.

Z myšlenek mě vytrhne zaklepání na dveře a doktorčin zmatený a snad lehce znepokojený hlas: ,,Emily, máš návštěvu. Přišel za tebou tvůj přítel." 

Můj přítel? Snažím se něco vybavit, ale žádný záhadný přítel se v mých vzpomínkách prostě neobjevuje. ,,Dobře," odvětím co možná nejklidnějším hlasem.

Do místnosti vstoupí kluk přibližně v mém věku s úžasně modrýma očima. S úsměvem jde k mojí posteli. ,,Ahoj ospalče, už jsem se bál, že se snad neprobereš. Jak se cítíš?" I přes to, že má na rtech stále vřelý úsměv, jeho oči se nesmějí. Jsou ocelově chladné a tvrdé.

,,Už... už je to lepší," oplatím mu úsměv.

,,To rád slyším," řekne, pohladí mě po ruce a obrátí se na doktorku, ,,mohla byste nás nechat o samotě, prosím?" Málem bych zapomněla na to, že je stále v místnosti.

Doktorka jen překvapeně zamrká a odvětí: ,,Ale jistě, samozřejmě. Já... nechám vás o samotě, to se rozumí přece samo sebou. Za chvíli se stavím a zkontroluju Emilyn stav nebo pošlu sestřičku, to je fuk." Najednou je nějaká vykolejená. Neustále krčí čelo, mne si jednou rukou spánek a okusuje si spodní ret. 

Můj přítel bez jména si k lůžku mezitím přitáhl židli a teď se na ni usazuje velmi blízko k mé hlavě. Bere jednu mou ledovou ruku do svých příjemných dlaní. Pohledem vyprovází doktorku, která se stále nějak nemá k odchodu. Kouká pořád před sebe a neznatelně pohybuje narůžovělými rty, pak zavrtí hlavou a přesune se ke dveřím. Ještě se na nás naposledy otočí a prohlásí: ,,A moc nerozrušujte pacientku, mladý muži. Mohlo by to uškodit jejímu stavu." Konečně odchází.

V momentě, kdy se za doktorkou pomalu uzavírají dveře, ten kluk pouští mou ruku a z tváře mu mizí úsměv.

,,Takže co všechno ti nakecali?" prohlásí chladně.