Memories

Edinburgh

Jen co jsme vyjeli, tak se Elena začala chovat mnohem příjemněji. Skoro celou hodinu si s námi povídala, protože nemusela dávat pozor na auta, když jsme stáli v zácpě. Jessie nás všechny zásobovala vtipy, takže jsme se i pěkně nasmáli. Potom už se kolona aut rozjela, tím pádem jsme tak upovídaní nebyli.

Čím víc jsme se blížili k Edinburghu, tím víc jsem byla nervóznější. Konverzace v autě pomalu vázla a každý z nás se postupně zaobíral vlastními myšlenkami. Zahlédla jsem informační tabuli, která hlásila, že do Edinburghu zbývá 150 km. Sice to nebylo zrovna málo, ale když jedete po dálnici, tak jste tam během okamžiku.

Snažila jsem se moc nemyslet na to, co nás tam čeká. Přemýšlela jsem nad tím, co mi řekne táta ve snu a jestli tam budou čekat ti lidé, kteří uvěznili Elenu. Opravdu bych se s nimi nechtěla znovu setkat a nějakým způsobem s nimi bojovat. Radši jsem tyhle myšlenky hned zahnala a napadlo mě, jestli se tam konečně setkáme se svými rodiči, aby nám objasnili, co se vlastně stalo. Z pomyšlení, že bych se s nimi měla setkat jsem byla snad úplně nejvíc ve stresu. Tyhle myšlenky se mi honily hlavou prakticky zbytek naší cesty.

Další cedule ukázala 50 km. Nepříjemně se mi stáhl žaludek. Musím se nějak uklidnit. Otáčím se dozadu na Matta, který se kouká z okýnka. Všímá si mě a otáčí ke mně hlavu. Povzbudivě se na mě usměje a jeho oči jakoby říkaly: Všechno zvládneme. Úsměv mu oplatím a otočím se zpět dopředu.

Elena odbočuje z dálnice a po několika minutách nás vítá cedule s nápisem EDINBURGH.

,,Takže to bysme měli," prolomí Elena mlčení. ,,A kam mám jet teď?" ptá se mě. Jo, to kdybych věděla.

,,No...," začínám nejistě, ,,možná bys mohla jet k nějakýmu hotelu, když mi má táta dát instrukce. Tak musim hlavně někde usnout." Problém je, že se mi absolutně nechce spát, ale to je problém budoucí Emily.

Elena odbočuje k nejbližšímu hotelu, který potkáváme. A je to tu zase. Zase další hotel, zase další pokoj, zase se to opakuje. Už mě to všechno docela unavuje. No bohužel ne tolik, aby se mi z toho chtělo spát.

Sedám si na postel našeho dalšího nového hotelového pokoje.

,,Chce se ti vůbec spát?" ptá se mě Matt a sedá si vedle mě.

,,Vypadám na to?" odvětím a otočím se k němu.

,,No tak, sluníčko," poškádlí mě. Já tu přezdívku fakt nenávidim.

,,Radši mi sežeň něco k jídlu, kovboji." Poplácám ho po rameni a odkráčím do koupelny. Když se vrátím, tak mu dělá společnost nejenom jídlo, ale i Jessie s Elenou, které se cpou jako kdyby týden nejedly.

,,Héj! Nechte mi taky něco!" Vrhám se na postel.

,,Ani náhodou, ty musíš předpovídat naši budoucnost, tak padej spát," zabručí Jessie s plnou tlamou.

,,Neboj, schoval jsem ti něco na horší časy," uculí se na mě Matt a hodí mi kuličku hroznového vína.

,,Och, díky, jsi tak velkorysý," protočím oči a strčím si víno do pusy.

,,Nemáš vůbec zač, s...," nestačí to doříct, protože po něm mrsknu polštář. Všichni se tomu zasmějeme.

,,Jdu spát, tak tu moc nezlobte," říkám a odcházím do vedlejšího pokoje. Než stačím zavřít dveře, tak se na chodbě ještě objeví Matt a škádlivě mi říká: ,,Co takhle pusu na dobrou noc?"

,,No že jsi to ty," odvětím a dám mu pusu.

,,Dobrou noc," zašeptá. ,,A co nejlepší sny," dodá trochu víc zachmuřeně. Pousměju se: ,,Pokusím se." S těmi slovy zavírám dveře a zalézám do postele, kde se ještě hodně dlouho převaluji, než konečně usnu.

,,Emily," promluví tátův hlas, já okamžitě otevírám oči a posadím se na posteli. Dívám se na tátu, se kterým tu tentokrát stojí i máma.

,,Ahoj," pozdravím je nejistě.

,,Ahoj, zlato," odpoví mi máma třesoucím se hlasem. Táta ji jednou rukou obejme kolem ramen.

,,Jste šikovní, že jste to zvládli tak rychle," pochválí mě taťka. Neodpovím a zaraženě se dívám na svoje ruce, vůbec nevím, co bych měla říkat.

,,Emily, teď pozorně poslouchej," pokračuje táta a já vzhlížím.

,,Musíte se dostat do starých skladů za městem. Vejdete do budovy, která je úplně vpravo a pomocí svých tetování se dostanete dovnitř. Sejdete dolů do podzemí, kde se nachází zvláštní stroj. Ten musíte zničit, jinak by se mohly stát velmi špatné věci."

,,Co je to za stroj?" ptám se okamžitě. Rodiče si navzájem vymění pohledy.

,,Ten stroj jsme stvořili my dva," pronese tiše máma.

,,A proč ho musíme zničit? K čemu slouží?"

,,Pomocí toho stroje by se někteří lidé mohli dostat na planety, na kterých nemají co dělat."

,,Počkej, počkej," přerušuji tátu a vrtím hlavou, ,,chceš říct, že tu jsou jiné obydlené planety?"

,,A není jich málo," odpovídá táta. Na krátkou chvíli se odmlčí a pak dodává: ,,I ty pocházíš z jedné z nich."