Memories

Vzpomínka

Matt byl ještě chvíli ochoten počkat, než si aspoň rozčešu mokré vlasy a poté už jsme mohli vyrazit na zmíněnou večeři, i když na ni bylo možná trochu brzy, ale myslím si, že po zážitku z lesa si ji rozhodně všichni zasloužíme. Nikam nechvátáme, jen si užíváme klidné procházky po městě.

,,Už bych si něco malýho dala," oblizuje se Jessie.

,,No já nejsem proti," odpovídá jí Matt. 

,,Hele, tahle restaurace vypadá docela dobře," ukazuju přes ulici na příjemně vyhlížející restauraci.

,,Sednem si venku?" vrtí ocasem fenka. S Jessie souhlasíme a obsazujeme místo na terase. Přichází k nám servírka a my si objednáváme.

 Rozhlížím se po okolních lidech, jak se tu procházejí a žijí si své životy s každodenními problémy. Někdo telefonuje a spěchá, jiná dvojice se zamilovaně drží za ruce, starý pár sedí na lavičce a krmí holuby. Taky bych chtěla zažít, jaké to je, se zabývat jen tím, co si vezmu na sebe, kdy půjdu k doktorovi nebo ven s kamarády. Nechci se pořád někam honit a ani nevědět kam a proč. A ještě ke všemu přijímat rozkazy přes sny od nějakých lidí (vlastně mých rodičů) a být v ohrožení, že nás někdo pronásleduje. To mě zase přivádí k myšlence, že musím Mattovi říct o své vzpomínce. Povzdechnu si. 

,,Na co myslíš?" vytrhne mě Matt z mých myšlenek. Zkoumavě si mě prohlíží. Opřu se lokty o stůl a začnu: ,,Víš...," nějak nemůžu najít správná slova. Přijde mi trapný se mu o tom zmiňovat až teď. Matt vyčkává se zdviženým obočím a tázavým výrazem.  Nadechuji se k pokračování, ale přerušuje mě servírka, která nám zatím přináší pití. Napiju se, aby se mi lépe mluvilo.

,,Takže?" ptá se Matt.

,,Já vím, že jsem ti to měla říct už dávno, ale nějak na to nebyl čas," odmlčím se. Matt zjevně vůbec netuší, co mu chci sdělit. Ale nepřerušuje mě a stále čeká, až budu pokračovat. Sklápím oči a pohrávám si s rukávem od mikiny.

,,Ještě v nemocnici mi hlavou probleskla nějaká vzpomínka a... tentokrát jsem si ji zapamatovala," zvedám k němu zrak a vidím, jak na mě Matt kulí oči.

,,Cože?" zamrká po chvíli. ,,Jak sis ji mohla zapamatovat?" ptá se nevěřícně.

,,Já... ani nevím," povzdychnu si, ,,někdo asi očividně chtěl, aby mi zůstala v hlavě. Nebo... já se vlastně ani nesnažila si ji zapamatovat, protože jsem věděla, že je to zbytečné, ale nějak mi dokázala uvíznout v paměti."

,,Co přesně si pamatuješ?" ptá se Matt vážně. Jeho modré oči mě probodávají a tváří se zachmuřeně.

,,Já...," těžce se mi na to vzpomíná, ta vzpomínka je zcela nejasná, ,,není to moc zřetelné. Ale vím, že jsem jasně viděla nás dva, jak ležíme v nějaké místnosti. Vypadalo to snad jako nějaký operační sál nebo nějaký nemocniční pokoj. Leželi jsme na jednoduchých lůžkách. Na sobě jsme měli čistě bílé košile po kolena. A vlastně všechno bylo neuvěřitelně bílé. Možná je to tím, že je to vzpomínka nebo... No to je jedno. Každopádně ta nemocnice rozhodně nevypadala jako jakákoli nemocnice na Zemi. Vybavení v té místnosti bylo až neuvěřitelně vyspělé na to, aby se to mohlo nacházet tady..." Náhle mě přerušuje: ,,Chceš snad říct, že nás unesli mimozemšťani?"

Pokrčím rameny: ,,To netuším. Všechno je možné, ale nemyslím si, že by nás unesli... Spíš jako bysme ani nebyli odsud." Dívám se na Matta, jak na to zareaguje. Pouze zamyšleně sedí a po chvíli se mě ještě ptá: ,,Viděla jsi tam ještě něco?"

Polknu. ,,Ano, viděla." Odmlčím se, abych si urovnala myšlenky.

,,Jak jsme leželi na těch postelích, tak okolo nás pobíhali nějací lidé, přesně nevím, co dělali. Ale potom, když dokončili svoji práci, tak jsem mohla zřetelně vidět, jak nám na hlavy nasadili nějaké helmy nebo co. Nejvíc podobné to bylo motorkářské helmě. Na nich nebo v nich byla zabudovaná světla, která občas zablikala. Když bliklo světlo, tak jsme sebou vždy nepatrně škubli. Ty helmy byly ještě napojeny na další přístroj, ale mezi sebou propojeny nebyly. Víc nevím." Dívám se na Matta, který zadumaně sedí na židli a čekám na jeho otázky. 

,,Myslíš, že pomocí těch helem nám vložily ty vzpomínky do našich myslí?" 

,,Podle mě je to hodně pravděpodobné," odpovídám mu, ,,zajímalo by mě, proč nám ukázali zrovna tuhle vzpomínku." 

,,Oni si dělají co chtějí, v tom žádný hlubší smysl teď nehledej," ušklíbne se Matt, ,,podle mě to do sebe všechno zapadne až na konci." Odmlčí se. Chvíli na sebe jen v tichosti hledíme. 

,,No každopádně jsem rád, že jsi mi to řekla. Lepší pozdě než nikdy. Ono to stejně vůbec nevadí, protože nám to zatím prakticky k ničemu není," pokračuje.

,,Jo, jasně. A navíc...," větu nedořeknu, protože zrovna přichází servírka s naším jídlem a speciální miskou pro Jessie, o kterou jsme ji požádali. Chci pokračovat ve větě, ale najednou se zarážím, protože na protější ulici opět spatřím toho muže, který nás už předtím sledoval. 

,,Matte," řeknu polohlasně a ukážu na toho chlapa. Matt se nenápadně ohlíží.

,,Sakra. Jak nás mohl najít?" otáčí se zpět ke mně. ,,Emily, nasaď...," nedokončuje větu. Jen nechápavě zírá na mé místo, jako kdyby mě snad ani neviděl a rozhlíží se kolem. Potom opět koukne na moje místo. Proč se tak dívá? Matt zmateně krčí čelo a ptá se: ,,Emily, kde jsi?"