Memories

Únos

Z Mattova pohledu

,,Promiň, ještě jednou si musím odskočit," říká Emily omluvně a odchází na toalety. Pohledem ji vyprovázím. Přemýšlím nad tím, jak se dokázala tak znenadání zneviditelnit, nejdřív mě to trochu vyděsilo.

,,Já si taky odskočím ke keříčku," dodává Jessie a běží do parku přes ulici. Emily se na ni ještě s úsměvem ohlíží a mizí uvnitř restaurace. Kolem mě zrovna prochází číšnice, takže jí platím a jdu za Jessie. Emily nás určitě najde nebo už do té doby budeme zpátky.

Kam ta Jess mohla zaběhnout? Tohle vlastně dělá pořád, nemůže si prostě dojít k nejbližšímu keři. ,,Jessie!" volám na ni. Zastavuji se v takové vzdálenosti, aby na mě bylo od restaurace vidět. Fenka by měla přiběhnout každou chvíli. Zakláním hlavu a skrz stromové listoví sleduji postupně se zbarvující podvečerní oblohu.

Podívám se směrem k restauraci a vidím, jak zrovna vychází Emily a zůstává zaraženě stát u vchodu, protože u našeho stolu nikdo nesedí. Než stačím udělat pár kroků z parku, tak mě někdo popadne kolem krku a dá mi na pusu hadr nasáklý chloroformem. Během několika okamžiků o sobě nevím.

***

,,Vstávej!" zavrčí mi nějaký cizí, mužský hlas do ucha. Pomalu otevírám oči, ale bodá mě do nich ostré světlo zářivek, proto je opět urychleně zavírám. Chci si je promnout rukama, ale nemůžu se vůbec hnout. Postupně mrkám a zaostřuji na moji ruku. Spatřuji, že je připoutaná k lehátku tlustým, koženým páskem. Podobně je na tom i moje druhá ruka, obě dvě nohy a jeden pás mám i přes břicho. K tomu lůžku jsem pevně připoutaný, ale ležím v polosedu a krk mám taky volný, tudíž si můžu pozorně prohlédnout místnost, kde jsem uvězněný a jako první mi do zorného úhlu vstoupí zřejmě můj únosce.

Je to vysoký chlap, myslím, že je to ten, který nás pronásledoval, ale kdo ví, takových goril po světě běhá až moc. Do obličeje mu nevidím, protože má na hlavě masku, ve které jsou vystřižené otvory na oči a pusu. Díra na nos nikde, zřejmě nepotřebuje dýchat. Jak originální, jsou to opravdu profesionálové. Kromě něj v pokoji nikdo jiný není.

Pokoj je kruhového tvaru a včetně mého lůžka, které se nachází uprostřed místnosti a zářivek na stropě, tu je ještě jedna lampa a ocelový stoleček s nějakou věcí. Ten objekt je podobný motorkářské helmě. Všechny chlupy na těle mi vstanou husí kůží, to je určitě ta věc, o které se zmiňovala Emily. Radši ani nechci myslet na to, co mi chtějí dělat.

Místnost je šedá, bez oken, jen na jedné stěně je velká zrcadlová plocha, za kterou zřejmě stojí další z mých únosců. Ten jeden u mě si zatím odněkud vytáhl židli a obkročmo si na ni sedl.

,,Všechno vyklop," prohlásí lakonicky. Vzpurně na něj hledím a vzdorovitě mlčím. Pohled mi klidně oplácí a po chvíli říká: ,,Takže ptáček nebude zpívat?" Opět mu odpovídám mlčením a rty stisknu do tvrdé čárky.

,,Jak myslíš, hochu," vyřkne hrozivě ten chlap, zvedne se ze židle a odchází z místnosti. Možná jsem nezvolil nejlepší strategii, že jsem mlčel. Ale cokoliv bych řekl, tak by bylo špatně.

Po několika minutách se vrátí a v ruce drží nějakou krabičku, nedokážu ji pořádně rozeznat. Znovu těžce usedá na židli.

,,Potřetí už to opakovat nebudu, takže bejt tebou, tak mi všechno řeknu," prohlásí chladně.

Odhodlám se odpovědět. ,,Nevím, co všechno," odsekávám. Únosce se na mě stále dívá. ,,Ty moc dobře víš co všechno," odpoví po chvíli mlčení.

,,A jak bych to asi mohl vědět? Když mi neřeknete, co přesně chcete, tak jak mám sakra poznat, po čem zrovna vaše srdce touží?" zvyšuji hlas. Ten chlap se zadívá k zrcadlové ploše a po chvíli do místnosti vstupuje jeho parťák, který je podstatně mohutnější.

,,To mě má jako zastrašit?" ptám se s úšklebkem.

,,Řekni, co víš o tom stroji," zahrozí ten druhý muž. O čem to sakra mluví?

,,O jakym stroji?" ptám se nechápavě. Najednou mi nohou projede strašlivá palčivá bolest.

,,Au!" syknu a vhrknou mi tou bolestí slzy do očí. Ten hajzl mi dal elektrošok tou krabičkou.

,,Hlavně prosim tě nebreč," prohlásí pobaveně jeden z mužů. Zamrkám, abych zahnal všechny slzy a tváře mi zahoří vztekem. ,,Co po mně sakra chcete? Já o vašem pitomym stroji vůbec nic nevim!" skoro křičím.

,,Víš mnohem víc, než si myslíš," pronese chladně druhý únosce, ,,a jestli budeš zapírat, tak si jenom uškodíš." Na potvrzení svých slov mi dává další šok do druhé nohy. Tentokrát už mu tu radost neudělám a nevydám ani hlásek.

,,No to ses pochlapil," uchechtne se, ,,ptám se tě teda ještě jednou: Co víš o tom stroji?"

,,Nic! Jak bych mohl něco vědět?"

,,Moc dobře víme, že ty s tou holkou máte v hlavách ty vzpomínky a my je dostaneme," opáčí druhý únosce a společně s prvním odchází z místnosti.

***

,,Ahoj Matte," probouzí mě ženský hlas.

,,Emily?" mumlám ze spaní a otevírám oči. Bohužel místo Emily se nade mnou sklání nějaká blondýna.

,,Jestli chceš, tak mi klidně můžeš říkat Emily," prohlašuje se svůdným úsměvem a přejíždí mi prstem po tváři.

,,Takže teď jste na mě nasadili ženskou?" volám pobaveně k tomu zrcadlu. ,,Fakt chytrý, blbci!"

,,Ale Matte, já si s tebou chci jenom popovídat," říká stále s úsměvem. Chci jí něco odseknout, ale potom mi dojde, že už mě podruhé oslovila mým jménem.

,,Odkud znáte mé jméno?" ptám se. Na to mi nic neodpoví, jen se opět tajemně usměje a obkročmo si sedne na židli. Na sobě má jenom příšerně krátké kraťásky, takže teď to vypadá prakticky jako kalhotky. Tohle mě má zlomit? Jen si v duchu odfrkávám.

,,Matte, prozraď mi něco o tvojí kamarádce Emily," říká mi a naklání hlavu na stranu.

,,Nevím, co by vás asi tak mohlo zajímat," odsekávám.

,,Líbí se ti?" nenechá se blondýna odbýt.

,,Rozhodně vypadá líp než vy," říkám vzpurně, ale při myšlence na Emily trochu zrudnu. Bloncka se povrchně zasměje.

,,Víš, stačí mi jen jedna informace Matte a necháme tě jít," zkouší to na mě.

,,Myslíte si, že vám na to skočím nebo co?"

,,Samozřejmě že ne, jsi chytrý kluk," říká, vstává ze židle a naklání se ke mně, takže mám opravdu perfektní výhled do jejího výstřihu. Dívá se mi zpříma do očí a zašeptá: ,,A ty mám ráda." Přejede mi prstem po rtech a přiblíží se svými rty k mým, takže se jich prakticky dotýká. Snažím se uhnout hlavou, ale ona ji pevně sevře do své ruky, takže nemám vůbec šanci uniknout.

,,Víš, nejsi vůbec k zahození," říká a přitom jak mluvila, zavadila o mé rty.

,,Zato vy jo," vypravím ze sebe. Blondýna se jen zasměje, odtáhne se ode mě a chystá se odejít z místnosti. Dveře se otevírají a ještě než vyjde, tak prohlásí: ,,Však ty ještě zazpíváš." Pohodí vlasy, koketně zamrká a odkráčí z místnosti.

Položím si hlavu, zavřu oči a polknu. Najednou se mi ozývá u ucha: ,,Máš jediný štěstí, žes ji nepolíbil, kovboji."