Memories

Nemocnice

Temnota. Nic jiného už delší dobu neznám. Nejprve jsem si myslela, že jsem mrtvá, ale to by mě nemohla tak příšerně bolet hlava. Nebylo by to fér, veškerá bolest čeká na člověka jen v životě. A tím se dostávám... No počkat, počkat. Tohle už tu jednou bylo. Historie se sice opakuje, ale rozhodně ne v mém případě. Teď bych tu změnila pouze pár detailů. 

Za prvé si pamatuju na svůj život... nebo alespoň na to, co se stalo v posledních pár dnech nebo hodinách. Moje paměť končí přesně v tom okamžiku, kdy mě praštil Fred. Za druhé se nebojím otevřít oči, ale já je vyloženě nechci otevřít, protože asi tuším, kde teď jsem a prostě chci být ještě chvíli v klidu. Za třetí už tu necítím takový divný nemocniční smrad, ale ty přístroje tu pořád otravně pípají. 

Na druhou stranu by mě docela zajímalo, co se stalo po tom, co jsem omdlela. Nevědomky se zamračím a ze spánku mi vystřelí ostrá bolest. Díky, Frede. Doufám, že jsou všichni v pořádku. 

,,Jak dlouho tu ještě budeme sedět?" stěžuje si Jessie. Pousměju se, typická Jess a její průpovídky.

,,Tak se jdi vyvětrat, ale ať tě hlavně nikdo nechytne. Ještě nás tu moc neznají," pronese tiše Matt.

,,Tak pojď se mnou, nemůžeš tu přece sedět ve dne v noci! Jaká je šance, že se teď probere?" pronese znuděně a já si úplně představuji, jak protáčí oči. 

,,Asi tak jedna k miliónu," zamumlám a otevřu oči. Po mojí pravé straně sedí Matt nebo spíš seděl. Teď nadšeně vyskakuje z křesla a oči mu září.

,,Ahoj ospalče, už jsem se bál, že se neprobereš," usmívá se na mě a chytá jednu mou ruku do svých teplých dlaní. Ta věta a pohled na něj a do jeho krásných očí, které jsou tak vřelé, mi vykouzlí úsměv na tváři. Přesně tohle mi řekl tenkrát v nemocnici, když jsme se poprvé potkali. 

,,Neboj, takovou radost bych ti neudělala, kovboji," odpovím s úšklebkem. Matt se rozesměje. Tak ráda ho vidím šťastného. 

,,Jessie, doběhni pro doktorku, že se Emily probrala," pobízí Matt fenku.

,,Jasňačka. A ahoj Emily, snad je ti líp," volá na mě Jess napůl cesty od dveří a než stačím odpovědět, tak jen vidím její mizící ocas. Otočím se na Matta a všimnu si, že má obvázanou ruku. 

,,Co máš se zápěstím?" ptám se. Jen mávne rukou. ,,Nic zvláštního, jenom jsem spadl, za pár dní se to zahojí. Ale co ty? Jak ti je?" Sedá si zpět do křesla.

,,Jo v pohodě. Tentokrát si všechno pamatuju," mrknu na něj. Jen zavrtí hlavou a já pokračuji: ,,Akorát mě bolí hlava a především ten spánek. Co přesně se stalo po tom, co jsem omdlela?"

Matt si ztěžka povzdechne a mně se stáhne žaludek. ,,Nestalo se nic Eleně?" ptám se poplašeně.

,,Nene, jenom jsem si odfoukl, protože nevím, odkud začít," pousměje se, ,,žádný strachy, sluníčko."

,,Tak tohle mi opravdu nechybělo," zabručím a protočím oči. Tohle gesto Matta rozesměje.

,,Dobře, dobře. Takže začneme od začátku. Jakmile jsi omdlela, tak jsem za tebou okamžitě běžel, cestou do mě vrazil jeden z těch mužů a já si vykloubil zápěstí. Potom jsem si to tam rozdal s Fredem a za pomocí lítací židle jsem ho zneškodnil," nad tou vzpomínkou se ušklíbne a  pokračuje: ,,Takže ho ta židle praštila do spánku a omdlel. Bill aktivoval stroj a my ostatní prošli." Trochu mě mrzí, že tam Bill musel zůstat. Ten Matt mi snad čte mysl, protože okamžitě odpovídá na moji myšlenku.

,,Bill je v pohodě, říkal, že si tam našel nějakou přítelkyni," mrkne na mě Matt. Překvapením vykulím oči. 

,,Vážně? No to je super," spokojeně se usměju a pohodlně se zavrtám do polštáře. Takže i on nakonec našel štěstí. Otočím se na Matta a prohlížím si jeho obličej. Ještě se ho nechci ptát na to, co následovalo po tom průchodu.

,,Věděla jsem, že to zvládneš, kovboji," zašeptám s pohledem upřeným přímo do jeho azurově modrých očí. Věnuje mi jeden ze svých perfektních úsměvů.

,,Že to zvládneme, sluníčko," opraví mě, nakloní se ke mně a políbí mě. Polibek mu radostně oplatím. Snad už to nejtěžší máme za sebou. V tu chvíli do pokoje zrovna vstupuje doktorka.

Odkašle si: ,,Neruším vás?" Ten hlas odněkud znám. Matt se opře do křesla a já dokonale vidím na doktorku, která mě vyšetřovala na Zemi. Samým překvapením mi málem vypadnou oči z důlků.

,,Co tu děláte?" vyhrknu. S úsměvem přejde ke mně.

,,Očividně se máte skvěle," přejde mou otázku doktorka a prohlíží si nějaké papíry. Fajn, taky odpověď. 

,,Pamatujete si na všechno?" zeptá se a v očích jí hrají jiskřičky.

,,Dokonale," odpovím krátce. 

,,Abych odpověděla na tvou předešlou otázku. Byla jsem něco jako ,,špionka". Měla jsem zajistit, aby k tobě Matta pustili a zjistit, jestli si něco pamatuješ. Pak jsem zase prošla portálem sem." 

No tak tohle jsem opravdu nečekala. Nadechuji se k odpovědi, ale doktorka ještě neskončila.

,,Možná by ses mohla zeptat na podrobnosti svých rodičů," dodává s úsměvem a do místnosti jako na povel vstupují máma s tátou.

Ztěžka polknu, předpokládám, že jsem se spletla. To nejtěžší mě bezpochyby ještě čeká.