Memories

Rozhovor

,,Jessie je tvoje holka?" ptám se.

,,Jo, ta nejlepší holka na světě," odpovídá se smíchem a zároveň s jeho slovy vbíhá do chodbičky pečlivě udržovaná border kolie. Skáče na Matta a radostně vrtí ocasem, který ji vesele drbe za ušima. 

,,No konečně jsi tady," ozve se. Překvapeně mrkám a vyjeveně se ptám: ,,Co to bylo?"

Matt se jenom zasměje: ,,To byla tady Jessie." Láskyplně se na ni podívá.

,,Ona mluví?" ptám se stále překvapeně.

,,Jsi snad hluchá? Jasně že mluvím," odfrkne si Jessie. ,,Ale jak to?"

,,Vidíš ten obojek? Má tam zabudovaný přístroj, pomocí kterého dokáže reprodukovat svoje myšlenky," vysvětluje mi Matt. 

,,Kdo ten obojek vyrobil?" 

,,Netuším, už jsem ji takhle našel a Jessie to taky neví," odpovídá zadumaně Matt, ,,tak pojď, na chvíli si odpočineme a pak půjdeme."

,,Na procházku?" ptá se nadšeně Jessie. Matt se pousměje. ,,Jo, na takovou trochu delší procházku."

,,Super! Miluju procházky! A Matte? Ani nás nepředstavíš?" ptá se ho vyčítavě Jessie. Pokud se fena vůbec může ptát vyčítavě. Divný je už jenom to, že se ptá. 

,,Promiň. Emily, tohle je Jessie. Jessie, tohle je Emily. A teď pojďte do obýváku, přece tu nebudeme takhle stát."

,,Těší mě," říká Jessie a podává mi packu. Usměju se na ni a odpovím: ,,Mě taky." Potom Jessie odběhne za Mattem a já ji následuji.

,,Posaď se," vyzve mě Matt. Sednu si tedy do křesla naproti němu a Jessie vyhupne na smetanově bílou pohovku vedle Matta a položí mu hlavu do klína. Ten ji s úsměvem hladí.

,,Takže... co teď?" ptám se.

,,Musíme si o hodně věcech promluvit," odpoví Matt.

,,To je mi jasný, tak kde začnem? Co třeba u toho tetování, co máš na ruce? V nemocnici jsem si ho nestačila pořádně prohlédnout." Matt si tedy sundavá mikinu a vyhrnuje si pravý rukáv u trička. Na jeho rameni je ozdobně vyvedený měsíc. Tetování je sice velice jednoduché, ale přitom velmi krásné.

,,Takže tvoje tetování mě mělo přesvědčit, abych ti věřila?" ušklíbnu se na něj. Povzdechne si a povídá: ,,Měla bys tam mít slunce. Schválně se koukni."

Zajímalo by mě, jak to zase může vědět. Nedá mi to a vyhrnu si pravý rukáv od jeho šedého trička. A opravdu, mám tam slunce vytetované stejným stylem jako jeho měsíc.

,,Jak jsi to zase věděl?" ptám se už trochu naštvaně, ,,proč víš tolik věcí a já vůbec nic?! Jak jsi vlastně věděl, že máš hledat mě a kde mě hledat? Kdo ti to řekl? Co vlastně spolu máme my dva společného? Jak..." Najednou mě v mém přívalu otázek přeruší: ,,Hele, brzdi. Pěkně popořadě." 

Opře se a začne vyprávět: ,,Všechno to začalo, když jsem přibližně před půl rokem ležel stejně jako ty v nemocnici. Nebyla to tahle nemocnice, ale to je jedno. Přišla ke mně jedna doktorka a řekla mi, že se stala nehoda a moji rodiče jsou mrtví. Nic to se mnou neudělalo, jako kdybych snad neměl žádné city. Samozřejmě jsem si nepamatoval na tu nehodu, ale vzpomínky ze svého předchozího života jsem měl v paměti pořád. Najednou mi hlavou něco problesklo, ale nebyl jsem si schopný vzpomenout, co to bylo a pak mě ta hlava hrozně rozbolela. Prostě jako u tebe. Když jsem potom usnul, tak se mi zdálo o tobě," odmlčí se, sklopí oči a po chvíli opět pokračuje, ,,v tom snu byli nějací lidé, kteří mi sdělili, kdy a kde se budeš vyskytovat a že tě musím neprodleně najít. Vysvětlili mi, že naše vzpomínky na naše předchozí životy nejsou naše a zároveň máme v hlavách zakódované nějaké jiné věci... vzpomínky..., které jsou klíčem k nějakému stroji nebo co a někdo se je snaží získat. Víc podrobností mi ohledně tohohle neprozradili. Potom mi ukázali tvůj vzhled a že na pravém rameni budeš mít vytetované slunce. A poslední věc, kterou mi řekli, byla, že musím ve svém vlastním zájmu utéct z nemocnice. Tak jsem utekl, přijel sem do Bristolu a cestou potkal Jessie. Teď jsem zatím řekl jen to nejpodstatnější."

V očekávání nějaké reakce se na mě upřeně zadívá. Hlavou mi víří tolik myšlenek, že nejsem schopná zformulovat normální větu. Nakonec se ptám: ,,Jak jsi získal tenhle byt?" Pousměje se. ,,Čekal bych jinou otázku, ale to nevadí. To mi taky řekli, že tenhle byt je určený pro mě, abych měl kde být, dokud se neobjevíš v nemocnici a já tě sem nepřivedu. Klíč byl schovaný pod rohožkou a nechali mi tu i kreditní kartu." 

,,Aha... Co znamenají ta tetování?"

,,To opravdu nevím. Třeba to je znamení, podle kterého jsme se měli najít. Vážně netuším."

,,Jak jsi udělal to s těma dveřma? To chci taky umět," prohlásím.

Zasměje se. ,,Myslíš telekinezi? Pohyb věcí vyvolaný sílou myšlenky. Prostě se soustředím na určitou věc, kterou chci pohnout a ono se mi to povede. Nevím, jak je to možné, že mi to jde, ale náhodou jsem to objevil už v nemocnici, kde jsem se poprvé probudil."

,,Super, někdy to taky zkusím." Na chvíli se odmlčím a vybírám další otázku.

,,Když tohle nejsou naše vzpomínky, tak," polknu, ,,kdo vlastně jsme? Jak jsme se tu ocitli? Pocházíme vůbec ze Země nebo jsme z minulosti, budoucnosti nebo z úplně jiný planety? Proč zrovna my dva? Čím jsme tak zvláštní?"

,,Taky bych to rád věděl," zamumlá potichu a sklopí oči.

,,To mě tak štve!" vyskočím z gauče a začnu kolem sebe rozhazovat rukama. ,,Proč nám někdo nahradil vzpomínky a něco do nich zakódoval? Proč nám tam alespoň nezakódoval vzpomínku na to, jak nám vysvětluje, proč tohle všechno udělal?!" Plácnu sebou zpět na gauč.

,,Díky, že jsi mě probudila," ozve se ospale Jessie. Matt ji jen jemně pohladí a Jessie opět zavře oči. 

,,Co vlastně máme dělat teď?" ptám se otráveně.

,,Předtím mi řekli, že až se dostaneš sem do bytu, tak dostaneme další zprávy. Ale už mi neoznámili, jestli se nám bude zdát zase nějaký sen nebo někdo přijde. Je toho ještě tolik, co vůbec nevíme," říká už taky trochu naštvaně. Chvíli sedíme mlčky, oba dva zahlceni vlastními myšlenkami. Už mě to všechno tak unavuje a to to prakticky ani pořádně nezačalo. 

,,Měli bysme se prospat," povídá Matt, ,,kdo ví, co si pro nás přichystá zítřek."