Memories

Podzemí

Bylo až neuvěřitelné, že nějaká základna těch lidí, kteří po nás jdou, je ve stejném městě, kde jsme se náhodou ocitli. Máme opravdu štěstí, jen co je pravda. Jessie předtím zahlédla auto, do kterého zavlekli Matta a potom jsme za ním rychle běžely. Já jsem se pro jistotu zneviditelnila a Jessie si snad nevšimli. Jejich ďábelské sídlo se nacházelo tři ulici od restaurace, kde jsme ještě před chvílí v klidu seděli.

Teď se tu s fenkou skrýváme za keři a hledíme na jednopatrovou polorozpadlou budovu s rozmlácenými okny, která vypadá, že každou chvíli spadne.

,,Sem opravdu vešli?" ptám se Jessie, protože sem doběhla dřív než já.

,,Jasně že jo!" vrhne po mně fenka vyčítavý pohled, ,,podle mě musí být v podzemí."

,,Jo, jiná možnost nejspíš není," odpovídám a přemýšlím nad možným vysvětlením, kam zmizeli, protože vevnitř rozhodně nejsou. Dalších deset minut vyčkáváme před budovou a když se nikdo neobjevuje, tak se odhodlávám k tomu, že vejdu do budovy.

,,Počkej tady a třeba zaštěkej, kdyby se vyskytlo nějaké nebezpečí," podávám instrukce Jessie.

,,Myslíš, že mě tam dolu uslyšíš?" odpovídá.

,,Máš pravdu, to je asi blbost," pronáším a drbu se na hlavě. ,,No to je jedno, prostě tu počkej do té doby, než se vrátíme s Mattem," dodávám přiškrceným hlasem.

,,Emily? Že se mu nic nestalo?" ptá se smutně Jessie a předvádí ty nejdokonalejší psí oči na světě. Přidřepávám si k ní, hladím ji na hlavě a uklidňuji ji: ,,Neboj, je určitě v pořádku. Matt je chytrý a silný."

,,Dobře," odpovídá možná trochu klidněji, ,,jak dlouho mám čekat? Co když tě taky chytnou?"

,,Čekej maximálně tři dny, pak..." nenapadá mě, co by měla dělat, ,,pak se nějakým způsobem musíš spojit s mými rodiči nebo s někým, kdo tomu šéfuje."

,,Tak jo," odpovídá zkroušeně.

,,Hodná holka," šeptám jí do ucha a objímám ji. Zavírám oči a zneviditelňuji se. Obracím se k Jessie zády a vyrážím k budově.

,,Emily!" volá za mnou Jess. ,,Buď opatrná."

,,Neboj, budu," odvětím co nejstatečněji a mířím k barabizně. Opatrně vstupuji dovnitř. Uvnitř budovy je jedna jediná místnost (pokud se tomu dá říkat místnost), ve které nic není. Otáčím se dokola a hledám nějaký vchod. Nic. Přejíždím rukama po stěnách a pátrám po nějakém mechanismu, který by mohl otevřít tajný vchod. Po marném hledání se zaměřuji na zem. Překvapivě jsem nic neobjevila. Navíc už vůbec nic nevidím, protože se mezitím docela setmělo.

To snad není pravda. Bezradně si sedám na zem. Přece nejsem tak pitomá, aby mě něco nenapadlo. Projíždím si rukou vlasy a při tom pohybu pohlédnu na strop. Nic zajímavého. Chci sklopit oči, když vtom na stropě něco problesklo. Co to je? Vstávám a zaostřuji na tu věc. Je to úplně obyčejný čtverec zřejmě z nějakého kovu, protože se od něj odrazilo měsíční světlo. Přesto je to nezvyklá věc v takovém prostředí.

Zničehonic mě začíná pálit mé tetování. Vyhrnu si rukáv a všímám si, že vydává jemnou záři. Mohla to snad vyvolat přítomnost toho čtverečku? To je jedno, hlavně že se něco děje. Intuitivně zvedám pravou ruku směrem ke čtverečku a musím si stoupnout na špičky, abych se ho byla schopna dotknout.

Jakmile se dotýkám čtverce, tak se pode mnou odsunuje kus země a já vidím nějaké schody, které vedou dolů. Polknu a nejistě vstupuji na první schod. Když už jsem dostatečně hluboko, tak se vchod nade mnou opět zavírá. Teď je kolem mě naprostá tma. Přidržuji se jednou rukou zdi a postupuji stále dolů. Když jsem si naprosto jistá, že už schody dál nepokračují, tak jdu trochu jistějším krokem. Najednou stojím na nějaké křižovatce. Rozhodnu se jít doprava.

Vcházím tedy do pravé chodby, chvíli pokračuji a najednou se nad mou hlavou rozsvěcují zářivky, rozbuší se mi srdce a přitisknu se ke zdi. Rozsvícení světel jsem ale nevyvolala já, ale nějaká žena, která se objevuje na druhém konci chodby a jde mým směrem. Zřejmě jsem stále neviditelná, protože kolem mě prochází bez povšimnutí a zůstává po ní jen vůně laciného parfému, který je zřejmě stejně laciný jako ona sama. Na sobě má tílko s výstřihem snad až k pupíku a extrémně krátké šortky. Prostě tuctová holka.

Odfrkla jsem si, ale v tom se zarazila. Sakra, snad mě neslyšela. Otáčí se mým směrem a kolem její hlavy se rozlétá hříva jejích zlatých vlasů. Raději ani nedýchám. Po chvíli jen pokrčí rameny a pokračuje v cestě. Nemám jinou možnost, než ji následovat. Po pár minutách vcházíme do místnosti, která je tmavá, ale do jedné ze stěn je zabudované sklo, kterým prochází alespoň nějaké světlo.

Dívám se, co je za tím sklem a málem lapám po dechu. Uprostřed místnosti leží Matt připoutaný na lůžku koženými pásky. Snad mu nic neudělali, vůbec se nehýbe. Po prvotním šoku zjišťuji, že na sobě nemá žádné výrazné stopy násilí a může jen spát.

,,Myslíš, že z něj něco dostanu?" zeptá se najednou ta bloncka někoho v přítmí.

,,Ženský zabíraj na každýho," odfrkne si nějaký muž, ,,hlavně ženský jako jsi ty." Fuj, slizák. Blondýna se upřeně zadívá na Matta. Vyloženě ho zkoumá.

,,Víš, že mi to neni vůbec příjemný?" ptá se trochu naštvaně.

,,Ale zlato, jen se na něj koukni. Zas tak špatně nevypadá, ne?" uchechtne se mužský hlas.

,,Hm, to máš pravdu. Stejně je to pitomost. Nemůžeš mu prostě nasadit tu helmu a zjistit, co potřebuješ?" Dává si ruce v bok a podupává nohou. Až teď si všímám té helmy a je to přesně ta, kterou jsem viděla i ve své vzpomínce.

,,Eleno, takhle to nefunguje," povzdychne si chlap, ,,v nejhorším případě bysme ji museli použít, ale když si ty vzpomínky vezmeme násilím, tak se z něj stane jen prázdná skořápka a pak by nám byl už úplně k ničemu." Prázdná skořápka? Snad tím nemyslí, že...

,,A ty víš, že potřebujeme jeho tetování a to funguje jen v případě, že je jeho nositel naživu," dodává poněkud výhružně. Sakra, musím se s Mattem dostat rychle pryč.

,,Fajn, tak ať to máme z krku," pronáší otráveně blondýna a otevírá dveře do místnosti s Mattem. Zatím zůstávám za sklem a čekám, že třeba spatřím toho muže. Bloncka se blíží k Mattovi a probouzí ho.

,,Emily?" vypraví ze sebe rozespale Matt. Poskočí mi srdce, jak ráda slyším jeho hlas a ještě když říká mé jméno. Najednou se ten muž zvedá a přichází ke sklu. Je vysoký a poněkud zavalitý, ale není to ten, který nás pronásledoval.

Bloncka mezitím koketuje s Mattem a zničehonic se ptá na mě. Zbystřím.

,,Nevím, co by vás asi tak mohlo zajímat," odsekává Matt.

,,Líbí se ti?" Čekám na jeho reakci. Při té otázce lehce zrudnul, ale nakonec jí zpražil tím, že já rozhodně vypadám líp než ona. Sama pro sebe se usmívám. S Elenou to ani nehne, jen se zasměje a zkouší to na Matta dál. Vaří se ve mně krev, když vidím, jak se po něm nechutně plazí. Mattovi to ale vůbec není příjemné, což mě těší.

,,Víš, vůbec nejsi k zahození," šeptá svůdně a málem ho políbí. Bože, mám chuť proskočit tím sklem a zakroutit jí krkem. Tlusťoch vedle mě zatím nehnul ani brvou.

,,Zato vy jo," stírá ji chladně. Jo, tohle je muj kluk. Bloncka se od něj konečně se smíchem odtahuje a míří pryč z místnosti. To je moje šance. Připravuji se ke dveřím, které se otevírají a Elena ještě stojí v takové vzdálenosti, že můžu skvěle proniknout do místnosti.

,,Však ty ještě zazpíváš," slyším jí, jak říká a pak se konečně klidí pryč. Matt je vyloženě vyčerpaný, pokládá hlavu zpět na lůžko a zavírá oči.

,,Máš jediný štěstí, žes ji nepolíbil, kovboji."