Memories

Plán

Překvapeně zamrkám. ,,Cože?"

,,Co ti řekla doktorka? Nebo ty jí? Předpokládám, že se ti stalo něco strašnýho, třeba že ti zemřeli rodiče a ty si nemůžeš vybavit tu nehodu, ale tvůj předchozí život je perfektní a dokonale si ho pamatuješ," ušklíbne se.

Jen na něj kulím oči. Jak tohle všechno ví? Našpulím pusu, překřížím ruce na prsou a trochu naštvaně na něj uhodím: ,,Hele, o co ti jde? Vůbec tě neznám a moc dobře vím, že se vydáváš za mého přítele. Jen nechápu proč."

,,Chytrá holka," uchichtne se. Vztekle po něm loupnu očima.

,,Abych odpověděl na tvou otázku," zavrtí se na židli, ,,zažil jsem úplně to stejné. Vsadím se, že když vzpomínáš, tak ti hlavou probleskne něco, co nezapadá do ostatního celku, následně tě rozbolí hlava a ty to zapomeneš."

Zírám na něj s pootevřenou pusou a jenom hlesnu: ,,Jak tohle sakra víš?"

,,Jak už jsem říkal, zažil jsem to samé. A teď mi řekni, co jsi povídala doktorce, když se tě ptala, na co si vzpomínáš."

Přesně mu opakuji, co jsem jí prozradila. Celou dobu koukána stěnu před sebou, mhouří oči a jenom přikyvuje. Pak si pro sebe něco zamumlá, zní to jako takže pořád stejný postup nebo něco v tom smyslu. ,,Cítila jsi něco, když ti řekli, že tvoji rodiče zemřeli?" 

,,Ne..." mumlám. Chápavě přikývne: ,,Myslel jsem si to. Teď ti povím, co uděláme."

,,Myslel sis to? Jak sis to mohl myslet? No jo vlastně, prožil sis to samý, ale jak mám vědět co přesně? Jen si sem tak přijdeš, vydáváš se za mého přítele, bombarduješ mě otázkama, na který stejně znáš odpověď a já pořád nevím, kdo jsi a proč jsi sem přišel! A ještě ke všemu mi chceš říkat, co uděláme!" Po celou dobu mého proslovu postupně zvyšuji hlas. Přístroj vedle mě se může upípat, jak jsem čím dál tím víc rozrušenější.

,,Ne, nekřič! Potichu, ještě tě uslyší ta doktorka a vyhodí mě." Vyčítavě se na mě podívá. 

,,Já nekřičím," prohlašuju otráveně. Svezu se na posteli o trochu níž a zabořím hlavu do voňavého polštáře. Tadyten chlapeček mi rozhodně nebude říkat, ať nekřičím. Já nikdy nekřičím.

,,Můžu pokračovat?" ptá se mě.

,,Když se ti chce," mumlám si pro sebe a přitom hledím do stropu.

,,No tak Emily, omlouvám se za...," hledá správná slova, neví, za co přesně by se měl omluvit, ,,za tohle všechno. Ale teď ti to prostě nemůžu vysvětlit, nemáme na to tolik času a navíc by nás mohl někdo slyšet."

Znovu se na něj podívám. V jeho obličeji se zračí znepokojení.

,,Takže ty se bojíš, že by nás někdo mohl slyšet, ale chtěl jsi mi tu vykládat, co uděláme? Fakt chytrý," pronáším jízlivě. Z jeho pohledu nejsem  schopná vyčíst, co se mu právě teď honí hlavou.

,,Nemusím ti říkat víc, než je nutné. Samozřejmě bych ti můj plán vysvětlil velmi rychle a šeptem. Nesmím tu zůstávat moc dlouho, aby to někomu nepřišlo podezřelý," dodává. 

,,Proč by to někomu přišlo podezřelý? Jsi jenom zoufalý přítel, který se bál o svou přítelkyni a teď s ní chce strávit co nejvíc času, aby mu náhodou zase skoro nezemřela," říkám mu. Na chvilku se pousměje a pak opět zvážní. ,,Takže už ti konečně můžu říct, co uděláme?" Opravdu se dává do šeptu.

,,Jen do toho, kovboji," zašklebím se na něj. Jenom nad mým ,,vtipem" zakroutí hlavou a začne mluvit: ,,Tady nemůžeš zůstat."

,,Aha, no to je skvělý. A kam bych podle tebe měla jít? Navíc tu musím zůstat, dokud nebudu úplně v pořádku."

,,Nic ti není," řekne velice klidně a opře se.

,,To bych asi netvrdla v nemocnici, kdyby mi nic nebylo," protočím oči.

,,Cítíš se snad nějak zle? Bolí tě něco? Kromě tý hlavy, když si na něco vzpomeneš," ptá se mě a zvedne obočí.

Už otvírám pusu, že mu něco odseknu, ale zase ji rychle zavřu. Zamyslím se nad tím, co všechno mě bolí a zjišťuji, že mi vlastně vůbec nic není. Hlavu samozřejmě nepočítám. Zkouším pokrčit nohy a potom je následně zvednout, nedělá mi to nejmenší problém. Potom ještě zakroužím rukama a prohmatávám si břicho. Zase má pravdu.

,,Tak co?" vítězně se na mě usmívá.

,,Fajn, nic mi není. Tak pokračuj," povzdechnu si. V očích se mu zablýskne a potichu pronese: ,,Dneska v noci utečeme."

,,Perfektní, lepší plán jsem ještě neslyšela. Jak to chceš udělat?"

,,Hele, nebuď taková! Náhodou to mám všechno dokonale promyšlený. Nebudu ti říkat, co budu dělat já, jenom ti vysvětlím, co budeš mít v popisu práce ty." 

,,Tak spusť," dívám se na něj. 

,,Musíš tu jenom ležet, nebrat si od nich žádný prášky a dělat, že jsi unavená nebo předstírat, že spíš. To je jedno. Každopádně musíš udělat všechno pro to, aby tě tu v klidu nechali odpočívat a aby tu hlavně nikdo nebyl, já se tu pro tebe stavím někdy v noci, až tu bude co nejméně lidí," objasňuje mi šeptem moji roli.

,,Dobře, to snad zvládnu," odpovím mu. 

,,Super, tak já teď..." Nenechám ho dokončit větu a vyhrknu: ,,Proč bych ti měla věřit?" Vpíjím se pohledem do jeho oceánově modrých očí. Pohled mi klidně oplácí. 

,,Kvůli tomuhle," prohlásí a vyhrne si rukáv od trička.