Memories

Epilog

Radostně sbíhám ze schodů a vybíhám ze dveří. Pádím po louce přímo k Mattovi, který mi vychází vstříc. Vysoká tráva mě hladí při běhu po nohách. Udýchaně k němu dobíhám a skáču mu do náruče. Se smíchem mě chytá, zvedá do vzduchu a několikrát otočí.

Slunce se odráží od jeho tváře a prosvětluje mu rysy. Snad nikdy nepřestanu žasnout nad jeho dokonale modrýma očima. Natáhnu se na špičky a políbím ho. Přitáhne si mě blíž k sobě a zamotá ruce do mých vlasů.

Po chvíli se od něj s úsměvem odtáhnu a konečně mu řeknu: ,,Miluju tě, kovboji." Sice to neříkám úplně poprvé, ale je to prvně od naší nedobrovolné ztráty paměti.

Matt se opře svým čelem o to moje, upřeně se mi zadívá do očí a zašeptá: ,,Já tebe taky, sluníčko." Zasměju se, nakonec mám tu přezdívku docela ráda.

,,Kdes nechal Jessie?"

,,Doma, snad to beze mě chvíli přežije," odpoví a usměje se.

Chytnu ho za ruku a vedu ho ke stromu. V kůře jsou vyryté naše iniciály v srdci. Přejedu po nich prsty a otočím se k Mattovi.

,,Už jsme dlouho nebyli na našem oblíbeném místě," pronesu rošťácky a Matt se na mě souhlasně zazubí.

***

Společně ruku v ruce jdeme po pláži, která je pár set metrů od našeho domu. Dívám se do zapadajícího slunce a přemýšlím nad tím, co se v uplynulých dnech všechno stalo. Přijde mi skoro neuvěřitelné, že to všechno trvalo prakticky necelý jeden týden. Je zajímavé, jak si člověk dokáže za takovou chvilku připadat dospělejší a zkušenější.

Došli jsme až na takový vyvýšený kopeček, odkud je překrásný výhled na krajinu okolo nás. Před námi se rozprostírá moře a za námi lesy. Naše oblíbené místo. Opřu si hlavu o Mattovo rameno a šťastně si povzdechu.

,,Tak jsme to všechno zvládli," pronese Matt. Odtáhnu se od něj a zadívám se mu do tváře, na kterou dopadají poslední sluneční paprsky. Pohled mi klidně opětuje. Mořský vánek nám oběma cuchá vlasy a především ty moje mi neposlušně poletují okolo hlavy.

,,Věděla jsem, že to společně dotáhneme až do konce, kovboji," zašeptám. Zastrčí mi pramen vlasů za ucho a dá mi pusu.

,,Nakonec nám stejně zůstanou jen ty vzpomínky," řekne zamyšleně a zadívá se do zapadajícího slunce, kam i já obracím svůj pohled. ,,Tentokrát nám je už nikdo nevezme," dodává.

Má pravdu. Jediné, co nakonec přetrvá, jsou vzpomínky - to nejcennější a mnohdy jen to jediné, co máme.

KONEC