Memories

Sen

Matt mě vede do své ložnice a džentlmensky mi přenechá postel a sám se uloží na gauč. Rozhodně se nebude cítit sám, Jessie mu tam bude dělat skvělou společnost.

Když jsme si popřáli dobrou a klidnou noc, tak opustil ložnici a já jsem si uvědomila, že vlastně kromě oblečení od Matta nemám vůbec nic z osobní hygieny nebo věcí na sebe. Vzdychám a sedám si na postel. Rozhlížím se kolem sebe. Má to tu jednoduše zařízené, ale přesto se mi tu líbí. Pokoj je vymalovaný světle zelenou a modrou barvou, v koutě stojí dřevěná skříň, pod oknem se nachází psací stůl s židlí a vedle postele je noční stoleček a na něm stojí lampička. Na zdech visí pár obrázků s motivy přírody.

Opírám se do polštářů, vyhrnuji si pravý rukáv a zkoumám svoje tetování. Zajímalo by mě, jestli má nějaký zvláštní význam nebo je jen na okrasu. Podvědomě cítím, že to s naším tetováním nebude jen tak. Zase si povzdychnu, vstávám a zhasínám světlo a poté opět zalézám do postele. V poslední době nějak moc vzdychám. Kdo ví, třeba jsem uvzdychaná od přírody, jenom o tom nevím. Jak bych taky mohla, že jo.

Převaluju se v posteli snad věčnost a ne a ne zabrat. Jestli dneska usnu, tak budu opravdu nadšená. Stejně už se pomalu blíží ráno, tak to nemá cenu. Proto radši přestanu chtít usnout a jenom tak rezignovaně ležím. Samozřejmě že za pár minut už o sobě vůbec nevím. 

Probouzím se v nějaké místnosti, která je čistě bílá. Je tak neuvěřitelně bílá, že vůbec netuším, kde jsou stěny a ani rohy zdí nejsou vůbec vidět. Rozhlížím se kolem sebe a kromě bílé tu nevidím nic. Jak jsem se sem dostala? Ležela jsem přece v Mattově posteli a... no jasně, tohle je určitě sen. Jakmile si tohle uvědomím, tak se kus té běloby odstraní a já vidím do nějaké chodby. Neváhám a vkročím dovnitř, stojím v ní a ihned se za mnou zavírají dveře do té místnosti. Otočím se zpět do chodby a sleduji zářivky na stropě, jak se postupně rozsvěcí. Chodba je tentokrát šedá a bez oken. Pokračuju obezřetně dál k dalším dveřím, které se ale neotevírají. Nemají kliku, ale vedle nich je nějaký sken. Zkouším k němu přiložit dlaň, ale nic se neděje. Přemýšlím, jak by mohl fungovat a v tom mi to dojde. Tetování. Vyhrnuji si rukáv a přikládám rameno na sken. Dveře se otevírají a já vstupuji do místnosti, kde jsou dva usmívající se lidé - muž se ženou. Vypadá to, že mě očekávají.

,,Emily," prohlásí tiše a dojatě ta žena.

,,Vy mě znáte?" ptám se překvapeně.

,,Samozřejmě že známe vlastní dceru," dodává ten muž s úsměvem.

,,D-d-dceru?" koktám. Tohle jsou moji rodiče? Pozorně si je prohlížím a opravdu se v některých rysech poznávám. Mám oči po otci a jemné matčiny obličejové rysy. Moje matka ke mně se slzami v očích přistoupí a obejme mě. Objetí jí nejistě oplatím. 

,,Maggie," ozve se šeptem můj otec. Matka ode mě rychle odskočí a provinile k tátovi vzhlédne: ,,Promiň, já prostě musela." Nechápavě na ně civím neschopná slova.

,,Asi tě zajímá, co bude dál," začne táta. Aha, takže tohle je ta další zpráva, kterou slíbili Mattovi.

,,Jo, tos uhodl," polknu, ,,taky by mě zajímalo, co má tohle všechno vlastně znamenat."

,,Postupně ti všechno vysvětlíme, ale teď je důležitější, abyste se s Mattem přesunuli na jiné místo. V nemocnici každou chvíli zjistí, že jsi pryč a nejenom oni po tobě začnou pátrat."

,,Matt je šikovný chlapec, všechno zatím zvládl bez jediné chybičky, věř mu," povídá s úsměvem moje mamka.

,,Jo, věřím mu," mumlám, ,,takže co máme dělat?"

,,Musíte se přesunout do Edinburghu. Když vyrazíte ihned, když se probudíš, tak máte ještě čas na nakoupení nějakých věcí potřebných na cestu," vysvětluje můj otec, ,,hlavně nesmíte jet přímou cestou, ale zkuste různé kličky, kdyby vás náhodou někdo sledoval."

,,Počkej, proč by nás měl někdo sledovat? A co je v Edinburghu?" chci vědět. Táta si povzdechne. Aha, tak asi po něm mám to věčné  vzdychání.

,,Čím míň věcí víte, tím líp pro vás. Co je v Edinburghu se dozvíš až na místě a ohledně toho sledování... Matt ti jistě řekl, že máte v hlavách zakódované tajné vzpomínky..." V tom ale mého otce přerušuji a rozrušeně se ptám: ,,Co je to za vzpomínky?"

,,Všechno se brzy dozvíš, Emily," říká smutně můj táta a pomalu se s mámou začínají vzdalovat. Nebo se od nich vzdaluji já? 

,,NE! Chci to vědět teď! Řekněte mi to, prosím! Mám tolik otázek! Proč já a Matt? Proč? Jaký význam má to tetování? Proč mi to nechcete říct? Proč?" křičím na ně.

,,Musíš být statečná, Emily," říká slábnoucím hlasem máma. 

,,Ale já nechci!" Ještě naposledy vidím, jak si máma zakrývá rukou pusu, táta ji jednou rukou objímá a ona mu zaboří obličej do ramena. Pak už to jsou jen tečky vzdalující se v dálce a já se probouzím. Nebo spíš Matt mě probouzí: ,,Emily! Vzbuď se!" Jsem celá udýchaná a zpocená. 

,,Měla jsi asi noční můru a křičela jsi ze spaní, tak jsem tě probudil," objasňuje mi Matt. 

Chce zase odejít zpátky do obýváku, ale já ho chytám za ruku, dívám se mu do očí a vážně prohlašuji: ,,Musíme do Edinburghu."