Memories

Rány

,,To nepřichází v úvahu!" říkám rozhořčeně, vstávám z postele a nervózně přecházím po pokoji. Prohrabuji si vlasy. Tohle snad nemůže myslet vážně.

,,Emily, je to to nejlepší řešení," snaží se mě uklidnit Elena. Jen si tam tak poklidně sedí na posteli a obezřetně mě pozoruje. 

,,To v žádnym případě neni," zavrčím a loupnu po ní očima. Nechápu, jak může být stále tak v pohodě, i přes to, co mi před pár sekundami oznámila.

,,Eleno, měli bysme zvážit ještě jiné možnosti," pronese Matt. Sedí v křesle a sleduje mě. Jeho tvář je pořád stejná, ale jeho oči prozrazují, že se taky necítí zrovna dobře. Těžce polknu, nechápu, jak ji to vůbec mohlo napadnout. Musela se naprosto zbláznit. Přece si nemohla myslet, že jí to tak snadno projde. 

,,Prostě si přiznejme, že jiný řešení už opravdu není," prohlásí sestra odevzdaně. ,,Navíc nemáme čas na to, abysme vymýšleli další možnosti. Když na to nepřišli naši během několika měsíců, tak my na to během několika hodin už vůbec nepřijdeme."

Vrtím hlavou a mumlám: ,,Vždycky existuje jiná cesta." Tuhle větu jsem před pár minutami řekla rodičům. Vážně to je pár minut? Připadá mi to jako několik let. Znovu si nervózně prohrábnu vlasy a nepřestávám přecházet po pokoji. 

,,Emily...," začne Matt a přistoupí ke mně, asi se mě snaží obejmout. 

,,Ne," odstrčím ho a přistoupím k oknu. Přitisknu se čelem k chladnému okennímu sklu.

,,...osm, devět, deset... Už jdu!" volá se smíchem malá zlatovlasá holčička. Za stromem se schovává její sestra a ani se nepokouší dýchat, aby se náhodou neprozradila. Opatrně vykoukne zpoza stromu, aby zjistila, kde se blondýnka nachází. Nikde ji nevidí. ,,Mám tě!" ozve se za ní. Brunetka se lekne a se smíchem  začne před svou sestrou utíkat. 

,,Já to nechci jíst," stěžuje si hnědovláska a plácne lžící do bramborové kaše, která se rozletí na všechny strany. ,,Emily! U jídla se budeš chovat normálně," napomíná jí její matka. ,,Hezky to všechno sníš, než se vrátím," dodá a odejde, protože na ni volal její manžel. Brunetka už nemá daleko k pláči, ale přijde k ní její sestra, vymění si s ní talíře a dojí tu kaši místo ní. Za pár minut se vrací jejich maminka. ,,No vidíš, jak jsi šikovná," pochválí ji a pohladí po vláscích. Sestry na sebe spiklenecky mrknou, když se mamka nedívá. 

,,Eleno?" ozve se plačtivý hlas. Hnědovlasá dospívající dívka sedí na posteli a po tvářích jí stékají slzy. Otevřou se dveře a do pokoje vstoupí její sestra. Sedne si vedle ní na postel a obejme ji. ,,Bude to v pořádku," zašeptá a zaboří hlavu do jejích vlasů. Brunetka ji pevně sevře v náručí. ,,Nedovol, aby nás rozdělili... prosím." 

Dívám se z okna na město pode mnou. Vidím lidi, kteří spěchají po ulicích, volají si taxíky, povídají si spolu a žijí si svoje skvělé životy. Jak já jim závidím. Cítím, jak mi po tvářích stékají slzy. Nedovol, aby nás rozdělili... Slyším, jak se Elena zvedá z postele a přistupuje ke mně. Položí mi ruku na rameno. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. 

,,Nechci o tebe znovu přijít," zašeptám, odlepím se od okenní tabule a otočím se na ni. Elena se snaží stále zachovat kamenný výraz, ale v jejích očích spatřím bolest. Beze slov mě chytne za ruce, které jsou právě teď jako dva kusy ledu. 

,,Pamatuješ na to, jak jsme si spolu hrály venku a ty sis rozbila koleno?" ptá se mě něžně. Snažím se to vybavit a opravdu se mi to povede. 

Dvě dívky se houpají na houpačce. ,,Tři, dva, jedna...TEĎ!" vykřiknou, když dosáhnou maximální výšky a vyskakují. Blondýnka dopadne na obě nohy, ale hnědovláska špatně došlápne a spadne na zem. Když se těžce zvedá, tak zjistí, že si rozedřela koleno a dává se do prudkého pláče.  

,,Jo, pamatuju," odpovím a trochu se zamračím, protože absolutně nemám ponětí, kam tím sestra míří. 

,,Víš, co jsem ti tenkrát řekla, když jsi plakala a byla jsi z toho tak nešťastná?"

Co mi tenkrát řekla? Dívám se na naše spojené ruce a ze všech sil si tu situaci přehrávám znovu. Asi už vím...

,,Občas ta bolest stojí za to," vydechnu a zvednu k ní pohled. Elena se lehce pousměje. 

,,Nemyslíš, že teď to bude stejné?" zeptá se tiše a vpíjí se do mých očí. Nemám sílu na to, abych jí odpověděla. Oči se mi zalijí slzami. Zavrtím hlavou a pevně ji sevřu v náručí. Ségra mi můj stisk oplácí stejnou silou. Nevím, jak dlouho takhle stojíme, ale nechci ji pustit. Bojím se, že bych ji mohla navždy ztratit.

Elena popotáhne a odtáhne se ode mě. Rukou si setře slzu, která jí stéká po tváři. 

,,Tohle ale není odřený koleno, který se brzo zahojí...," podotknu hořce. Elena si povzdychne a upře na mě svůj pronikavý pohled.

,,Každá rána se dřív nebo později zacelí."