Memories

Neviditelná

,,Matte, co blbneš?" ptám se ho, ,,já jsem přece tady." Mávám mu rukama před obličejem. Matt sebou trhne, vykulí oči a opět se rozhlédne kolem, pak se vrátí pohledem zpět ke mně. Zírá na mě, ale jako by mě neviděl.

,,Emily?" řekne tiše a podívá se na lidi okolo, jestli nás náhodou nepozorují. 

,,No co je? Hele, jestli chceš předstírat, že mě nevidíš, tak na to opravdu není vhodná chvíle," syknu na něj.

,,Ale... ale já tě opravdu nevidím," zakoktá zaskočeně. Cože? Podívám se na sebe a až teď si všímám, že moje tělo je lehce průsvitné. Když jsem Mattovi předtím mávala rukama před obličejem, tak jsem to ignorovala. Zírám na sebe s otevřenou pusou. Takže Matt ovládá telekinezi a já dokážu být neviditelná? To je bomba, ještě ale vědět, jak jsem se dokázala zneviditelnit.

,,Počkej, něco zkusím," říkám šibalsky Mattovi, který stále netuší, co se přesně děje. Natahuji ruku ke skleničce s pitím a trochu upíjím. Podle Mattovy reakce poznávám, že se sklenka zjevně vznáší jen tak ve vzduchu. Opět ji pokládám.

,,Matte, to je boží!" vyhrknu nadšeně. Ten jenom zavrtí hlavou, aby se probral ze šoku a polohlasem povídá: ,,Emily, možná by ses mohla zase zviditelnit, abych si tu nepovídal sám se sebou a nepřitahoval zbytečnou pozornost."

,,Jo, já bych ráda. Jediný problém je, že netuším, jak se zase zviditelnit," odpovídám a krčím rameny, ,,jak to s tou telekinezí děláš ty?"

,,Já prostě zavřu oči a přesně se soustředím na ten objekt, který chci přesunout. Dřív jsem samozřejmě potřeboval větší pozornost než teď, protože jsem se postupně vycvičil," povídá a přitom skoro nepohybuje rty.

,,Takže myslíš, že bych se postupně měla soustředit na každou oblast svého těla a představovat si, že jsem opět pro všechny viditelná?" ptám se a taky jsem raději ztišila hlas.

,,Za pokus nic nedáš. Ale asi by bylo zvláštní, kdyby ses tu zničehonic jen tak zjevila. Možná bys mohla zajít na záchod a až se ti to povede, tak se vrátit," radí mi.

,,Fajn, ale kdy budu mít tu jistotu, že jsem opět viditelná?" Matt se na chvíli zamyslí, ale než stačí něco říct, tak ho přerušuje Jessie: ,,Můžu jít s tebou, já tě teď taky nevidím. Když tě opět spatřím, tak zavrtím ocasem, abych nemusela mluvit, kdyby tam někdo byl."

Společně s Jessie se zvedám a vyrážím na záchodky. Zavírám se v kabince a Jessie mezitím vyčkávavě sedí za dveřmi. Tak fajn, jde se na to. Zavírám oči a plně se soustředím. Chvilku takhle postojím a poté otevírám, aby Jessie zhodnotila, jestli jsem zase viditelně nebo ne. Fenka ale nijak nereaguje, proto s povzdechem opět přibuchuji dveře zpátky a sedám si na záchod. 

Dobře, pokus číslo dva. Zhluboka se nadechuji a zavírám oči. Snažím se z mysli vytěsnit veškeré rušivé zvuky z okolí a soustředím se na všechny buňky v mém těle. Představuji si, jak se obnovují a zviditelňují. Když si myslím, že už jsem na záchodě poseděla dostatečně dlouho, tak otevírám dveře a tentokrát mě vítá Jessie vrtěním ocasu. Podrbu ji za ušima. ,,Dík za spolupráci, holka." Společně se vracíme k Mattovi. 

Když mě spatří, tak si ulehčeně oddechne. ,,Á Emily, tady jsi," pronáší s úsměvem, když si sedám zpátky na své místo, ,,dlouho jsme se neviděli." Zasměju se.

,,Víš, bylo docela znepokojující mluvit k ničemu nebo spíš k nikomu," dodává.

,,Časem by sis zvyknul. Za blázna už tě ostatní měli určitě už předtím" odpovídám s úšklebkem a pouštím se do jídla, které nám mezitím přistálo na stole.

,,No a co ten chlap?" ptám se najednou, protože mi došlo, že vlastně kvůli němu jsem se nějak dokázala zneviditelnit.

,,Ty jsi naplno zaměstnala moji pozornost, takže opravdu netuším," říká a krčí čelo, když se snaží vzpomenout, jestli ho někde neviděl, jak někam pokračuje.

Jakmile dojídáme, tak se Mattovi s Jessie omlouvám, že musím ještě na záchod. 

,,Já si taky odskočím ke keříčku," slyším říkat fenku, když už jsem na cestě na toalety. Ohlédnu se a vidím Jessie, jak odbíhá přes silnici do parčíku. Když jsem hotová, tak na sebe chvíli koukám do zrcadla a zkoumám, jestli dokážu zneviditelnit jen určitou část mého těla. Zavírám oči a soustředím se pouze na malíček na pravé ruce. Představuji si, jak postupně mizí a jakoby se rozpadá. Oči opět otvírám a opravdu se mi to povedlo. Moje ruka je bez malíčku. Po chvíli ho znovu zviditelňuji a vracím se zpět k našemu stolu. Na té neviditelnosti musím ještě pořádně zapracovat, jednou se mi stoprocentně bude hodit.

Vcházím na terasu a zaraženě zůstávám stát. U našeho stolu nikdo nesedí. Je možné, že by Matt mohl být taky neviditelný? Jdu k našemu stolu a šeptám: ,,Matte?" Nic. Žádná odpověď. Rozhlížím se kolem, jestli se třeba někde neschoval, ale nikde ho nevidím. ,,Matte, jestli je tohle vtip, tak se ti opravdu nedaří," říkám stále potichu a už trochu naštvaně. Servírka zrovna prochází kolem mě, tak se jí ptám: ,,Promiňte, můj přítel vám platil?"

,,Ano," usměje se, ,,potom šel za vaším psem do parku."

Servírce poděkuji a přecházím silnici k parčíku, najednou ale proti mně vyběhne Jessie s vyděšeným výrazem v očích. Sevře se mi žaludek, už teď tuším to nejhorší. Jakmile doběhne ke mně, tak vyhrkne: ,,Emily! Matta unesli!"