Memories

Restaurace

Po tom incidentu v nákupním centru jsme se raději přesunuli co nejdál, aby policisty nenapadlo, že si nás ještě jednou předvolají k výslechu. I když by to vlastně bylo úplně zbytečné, když dopadli hned na místě oba zloděje.

,,Potřebujeme koupit ještě jeden batoh, tenhle je narvanej k prasknutí," zmiňuje se Matt.

,,Fajn, já se stejně musím někde převléct," odpovídám.

Vstupujeme do nejbližšího obchodu a Matt mě popichuje: ,,Teď už tě tu samotnou nenechám, aby zase nedošlo k nějakýmu problému."

,,Hele! Ty dva už se měli na odchodu, kdybys tam ty nevstoupil v tu nejlepší možnou chvíli."

,,Věděl jsem, že to určitě byla moje chyba," pronáší s úsměvem.

,,No a ne snad? Hele já jdu do kabinky a ty zatim vyber ten bágl," podávám mu instrukce. 

,,Tvé přání je mi rozkazem," pronese vážně a imaginárně smekne klobouk.

,,To nebylo přání, ale rovnou přímý rozkaz," opravuju ho naoko povýšeně, ale s úsměvem, beru si od něj batoh a jdu hledat kabinky.

V klidu se převléknu do nového oblečení a Mattovo uklízím zpátky do batohu na horší časy. Vycházím z kabinky a vidím Matta s Jessie, jak zrovna platí u pokladny. Zahlédnu, že kromě batohu koupil i nějaký modrobílý šátek, který teď váže Jessie kolem krku. Ta nadšeně vrtí s ocasem. S úsměvem k nim přistupuji. 

,,Všechno v pohodě?" ptá se mě.

,,Jasně, nikdo mě nepřepadl," odpovídám a vycházíme z obchodu.

,,Koukej, co mi koupil Matt! Líbí se ti?" říká vesele Jessie a stále vrtí ocasem.

,,Moc hezký šátek, jde ti k očím," pochválím jí ho a mrknu na Matta. Ten se na mě usměje a podrbe Jessie za ušima.

,,Já si taky myslím," poskočí si radostně fenka a ujme se vedení. Zakručí mi dost hlasitě v břiše, že to slyší všichni okolo.

,,Tak je rozhodnuto, jdem se někam najíst," prohlásí Matt a na potvrzení jeho slov se ozve i jeho žaludek. Oba se tomu zasměje a začneme se rozhlížet po nějaké restauraci. Jedna je zrovna naproti nám. Přecházíme ulici, vcházíme dovnitř a objednáváme si u příjemně vyhlížející servírky. 

Mám dobrý výhled přes okno na ulici, kde se hemží spousta lidí. Najednou postřehnu toho muže z vlaku. ,,Matte," říkám trochu vyděšeně, ,,tam je ten chlap." Nenápadně ukazuju na ulici. Matt sleduje směr, kam ukazuju a taky ho zaregistruje. ,,Nandej si radši kapuci," říká mi, ,,mohl by si tě snadno všimnout." Poslechnu ho a společně ho dál sledujeme. Ten muž občas zastaví někoho na ulici a ukazuje jim nějakou fotografii a na něco se jich ptá. Všichni kroutí hlavou, že neví a pokračují dál ve svojí cestě. 

,,Myslíš, že to je naše fotka?" ptám se Matta šeptem. 

,,Nevím," odvětí taky potichu a zkrabatí čelo. ,,Ale můžem to zjistit," prohlásí záludně a mrkne na mě. Ihned mi dojde, co má v plánu a rty se mi roztáhnou do úsměvu. ,,Jen do toho, kovboji," připomenu mu můj starý ,,vtípek". Zasměje se, protože si to taky vybavil a zavírá oči soustředěním. Pozoruju jeho obličej. Úplně se zklidnil, čelo se mu vyhladilo, ale náhle otevřel oči, které byly snad ještě mnohem modřejší a úžasnější než kdy dřív. Úplně jsem se zapomněla koukat na toho chlápka s fotkou a místo toho se vpíjela pohledem do jeho očí, které mě úplně pohltily. 

,,Sleduj ho," zašeptá a já se jen těžce odtrhuju od jeho obličeje a stáčím pohled k tomu muži. Ten mezitím zastavil další lidi a ukazoval jim tu fotku, ale najednou zafoukal vítr, vytrhl mu fotografii z ruky, zavanul ji k nám před okno a na chvíli ji na něj přitiskl, takže jsem si ji mohla dokonale prohlédnout. Byli jsme na ní já s Mattem a Jessie, jak někam jdeme. Byla to fotka z toho rána, když jsme mířili na nádraží, kde jsme ho potom potkali ve vlaku. Matt tu fotku na skle nenechal přilepenou tak dlouho, aby se sem ten muž nevydal a tím nás neprozradil. 

Náš pronásledovatel se kolem sebe zatím zmateně rozhlížel a hledal fotku a zrovna ve chvíli, kdy ji zaregistroval, tak se odlepila od skla a vítr ji opět zavanul na druhou stranu k tomu muži. Ten ji zvedl a strčil si ji do kapsy od kabátu. Vypadalo to, že už  se chce přesunout někam jinam, protože tady nebyl vůbec úspěšný. Podívala jsem se znovu na Matta a podle záblesku v jeho očích a záludného úsměvu jsem poznala, že ještě neskončil.

Znovu jsem pohlédla z restauračního okna na toho muže a viděla, jak se znovu přihnal vítr a shodil mu z hlavy klobouk. Zalapala jsem po dechu. Muž byl holohlavý, ale to mě ještě tak nevyděsilo. Na temeni měl něco vytetovaného, ale nestačila jsem přesně postřehnout co, protože si to tetování rychle zakryl rukou a rozběhl se za kutálejícím se kloboukem pryč, takže mi zmizel ze zorného pole. 

,,Viděl jsi to?" ptám se Matta. Ten jenom přikývne, zdá se docela vyčerpaný.

,,V pohodě, Matte?" ptám se znovu starostlivě. Opět přikývne, opře se rukama o stůl a dá do nich hlavu. Co s ním je?

,,Je to dobrý," vypraví ze sebe po chvíli a promne si rukama obličej, ,,nevím, co se stalo. Nějak mi to vysálo moc energie... to se mi nikdy předtím nestalo, i když jsem dělal mnohem složitější věci než tohle." 

,,Asi..." nedořeknu to, protože nám servírka zrovna přinesla naše jídlo. ,,Díky," poděkovala jsem jí a Matt se zmohl jenom na úsměv.

,,Asi ses už předtím trochu vyčerpal v tom nákupáku, to bude v pohodě. Teď se pořádně najíš a zase načerpáš sílu," říkám mu povzbudivě.

,,Jo, asi máš pravdu," mumlá, ,,tak dobrou chuť."

,,Dobrou," popřeju mu taky a pustíme se do jídla. 

,,Haló Matte, pod stolem máš hladovýho psa!" ozve se Jessie. ,,Mám být zase nerudná?"