Memories

Na cestě

Po obědě jsme se rozhodli, že budeme pokračovat v cestě dál, protože se tu nebezpečně ochomýtal náš pronásledovatel. Otázkou zůstávalo, kam se vydat.

,,Myslíš, že ví, že máme namířeno do Edinburghu?" ptám se trochu s obavami Matta, když kráčíme na autobusovou zastávku. Ten jen pokrčí rameny a odpovídá: ,,Nemusí to vědět. Není žádná náhoda, že jsme ho zase potkali, když vystoupil stejně jako my." Mlčky přikývnu. Matt se náhle zastaví, takže taky rychle zastavuji a rozklížím se kolem, jestli opět nespatřil toho muže. Nikde nikdo. Ohlížím se na Matta, ten ke mně přistupuje a dívá se mi zpříma do očí. Najednou se mi prudce rozbuší srdce. Sakra, co to se mnou je? Vždyť se na mě jenom dívá. Ale to ty jeho oči...

,,Emily," pronáší klidně, ,,nemusíš se vůbec ničeho bát. Jedeme v tom společně." Odmlčí se, položí mi ruku na tvář, přitom se stále pohledem vpíjí do mých očí a šeptem dodává: ,,A já nikomu nedovolím, aby ti ublížil." Polknu, od jeho ruky mám úplně rozpálenou tvář. Stále mu nepřestávám opětovat pohled a uvědomuji si, že naše obličeje dělí jen několik centimetrů.

,,Hej, proč stojíme tak dlouho?" začne si stěžovat Jessie a úplně pokazí ten okamžik mezi námi. Matt zprudka zamrká a odtáhne ruku z mojí tváře a nejistě se pousměje. ,,Však už jdeme, ty nerudný pse," odpoví jí se smíchem Matt. Jessie si jen odfrkne a začne klusat pryč, takže ji musí Matt chtě nechtě následovat, protože je připnutá na vodítku.

Já ještě chvíli zasněně postojím, zatřepu hlavou a vydám se za nimi. Přece jsem si nemohla myslet, že mě políbí. No upřímně bych se vůbec nebránila. Při té myšlence jsem se trošku začervenala, znám ho přece jenom dva dny. Doufám, že si toho Matt nevšiml.

Dorazili jsme na autobusovou zastávku a rozmýšleli se, na jaký autobus sednout. Rozhodli jsme se, že nejlepší bude nasednout na autobus, který jel do Yorku. Cesta tam by trvala přes pět hodin, ale my samozřejmě vystoupíme někde jinde, když máme jet oklikami. Autobus odjížděl zrovna za deset minut, takže jsme měli opravdu štěstí. Uvědomila jsem si, že jsem zbytečně vyplašená, protože zatím jde všechno bez potíží, když nepočítám toho záhadného muže. 

,,Páni, teď mi došlo, že teprve dneska ráno jsme vyrazili," uvědomím si.

,,Jo, je to neuvěřitelný, co?" odvětí Matt, ,,jako by to byla už celá věčnost."

,,Hele lidi, tohle mě fakt nebaví. Pořád někde čekáme nebo jedeme, skoro vůbec nechodíme!" pohoršuje se Jessie. ,,To nemám ráda," oblízne se ještě. Společně s Mattem se jí zasmějeme. 

,,Tak to se ti ta jízda autobusem nebude líbit," řeknu jí.

,,Bože, to mi děláte schválně. A to ještě ke všemu ani nemůžu moc mluvit! Tady je to jedno, když je tu tolik lidí, ale v autobuse je prakticky jenom ticho. No nic, tak si aspoň schrupnu," svěsí uši Jessie.

Autobus zrovna přijíždí a my nastupujeme. Ještě chvíli čekáme na poslední opozdilce a vyjíždíme. Sedím u okýnka a přistihuji se, jak jsem mezi davy lidí na chodnících hledala toho muže. Jakmile vyjíždíme z města, tak jsem schopná se trochu uvolnit. 

,,No konečně nejsi jak na trní," poznamená Matt, ,,ta nervozita z tebe úplně vyzařovala."

,,Teď bych od sebe čekala nějakou kousavou poznámku, ale nic mě nenapadá," přiznám se mu. Zasměje se. Bože, ten jeho smích. Nutí mě taky k úsměvu. 

,,Jo, už jsem se vyloženě těšil na to, jak mě zase setřeš."

,,To přijde, kovboji," ušklíbnu se na něj.

,,To oslovení sis nějak oblíbila," pronáší s úsměvem. 

,,Jo, sedne k tobě. Ještě ti ale musím pořídit ten kovbojský klobouk," odvětím. 

,,To už se nemůžu dočkat, vždycky jsem po něm toužil." 

,,Jo, za ty moje záchrany si ho určitě zasloužíš," pochvalně ho poplácám po rameni. Potlačím zívnutí, nějak na mě padla únava a to naše cesta pořádně ani nezačala. Chce se mi znovu zívnout a tentokrát už to nevydržím a pořádně si zívnu.

,,Měla by sis odpočinout, když máš ještě šanci," nabádá mě Matt.

,,Hm, když to říkáš. Ale chybí mi polštářek, jinak neusnu," stěžuju si. Matt si poklepe na rameno a říká: ,,Tohle by snad mohlo stačit, ne? Rozhodně je pohodlnější než to autobusové okýnko." 

Unaveně si povzdechnu. Všimli jste si, že už jsem fakt dlouho nevzdychla? Lepším se. ,,Doufám, že od tebe něco nechytnu," škádlím ho a pokládám mu hlavu na rameno. I když si to nerada přiznávám, tak jsem ve skutečnosti nadšená, že na něm můžu ležet. 

Zasměje se: ,,Jo, tohle je ta Emily, kterou znám. A jen tak mimochodem, už jsi měla i moje oblečení a žádnej svrab zatím nemáš, tak můžeš zůstat v klidu." Ovine ruku kolem mě.

,,No nikdy nevíš," zamumlám a uvelebím se v jeho náručí. Takhle bych mohla zůstat už napořád. Pohlédnu na Jessie, která nám leží u nohou a pokojně oddychuje.

Vdechuji Mattovu jemnou vůni a pomalu upadám do klidného spánku.

                                                                                           ***

,,Emily," budí mě Matt jemně, ,,budeme vystupovat."

Rozespale zvedám hlavu a mnu si oči. 

,,Jak dlouho jsem spala?" ptám se a zároveň se protahuju a zívám. 

,,Něco přes dvě a půl hodiny. Já jsem si na chvíli taky schrupnul a teď řidič zastavil a máme pauzu čtvrt hodiny. Tak mě napadlo, že už bysme mohli vystoupit."

,,Jo, proč ne. Kde vlastně jsme?" Koukám se z okýnka, ale nic tu nepoznávám. Jak bych taky mohla? 

,,V Derby. Napadlo mě, že bysme s Jessie mohli vyjít za město a jít pěšky přes lesy a pole, aby nemusela být připnutá. Nejdřív ale musíme zjistit, k jakýmu městu je to blízko a kam stihneme dojít před setměním. Dojdu se zeptat řidiče, zatím můžeš už s Jessie vystoupit," říká mi Matt a míří za řidičem. Na souhlas přikyvuju a beru Jessie ven. 

Venku se pořádně protáhnu, po té cestě jsem celá ztuhlá, ale překvapivě dobře odpočinutá. No překvapivě... Matt na tom má určitě svůj podíl. Jakmile jsme mimo doslech několika dalších cestujících, tak říkám Jessie: ,,Konečně se pořádně projdeš, holka!" 

,,Už taky bylo na čase! A mám docela žízeň, dáš mi napít? A něco dobrýho?" ptá se Jessie a hodí na mě ten svůj psí pohled, kterýmu nejde odolat. Zasměju se a splním Jessiiny požadavky. Mezitím se k nám blíží Matt. 

,,Možná se projdem víc, než by se nám chtělo. Tak pokud se chceme projít, tak nám doporučil Shipley vzdálené přibližně 9 km odsud. Prý tam žije jeho babička," oznamuje nám.

,,Nevim, jak vám, ale mně tohle přijde pořád ještě krátký! Co kdybysme se prošli až do Edinburghu?" vrtí ocasem Jessie. 

,,Jessie, Jessie," vrtíme nad ní se smíchem hlavami. ,,No co? Nemůžu za to, že jste másla a nic nevydržíte. Jdeme!"