Memories

Setkání

,,Ahoj Emily," zdraví mě máma s úsměvem od ucha k uchu. Táta se na mě taky pyšně usmívá.

,,Já... asi se pujdu na chvíli projít," ozve se nesměle Matt, stiskne mi ruku a odejde z pokoje.

,,Já vás také nechám o samotě," přidává se doktorka a mizí za Mattem.

Chvíli na sebe jen beze slov koukáme. Je to poprvé, co je nevidím ve snu. Ve skutečnosti vypadají víc... živě. Je to fakt divný tohle říct, ale teď cítím, jak z nich vyloženě sálá život. Došlo mi, že jsem je ještě nepřivítala, tak ze sebe jen vypravím tiché: ,,Ahoj."

Máma chvíli otálí, ale pak ke mně rychle přistupuje, sedá si na kraj mé postele. Natáhne ke mně ruku a pohladí mě po tváři. Oči se jí zalijí slzami.

,,Věděla jsem, že to zvládnete," řekne těžce. Táta k nám přistoupí a sedne si do křesla, kde před chvílí trůnil Matt, a nakloní se ke mně.

,,Jo, nakonec to nebylo tak složitý," řeknu s trpkým úsměvem.

,,Nečekali jsme, že by byl Bill ochotný zůstat na Zemi a sám ten portál zavřít, ale když jsme se dozvěděli o tom, že si našel přítelkyni, tak už se ničemu nedivím," pronáší táta a pousměje se.

,,Jak ti je?" ptá se starostlivě máma a chytá mě za ruku.

,,Jo fajn, mě se jen tak nezbavíte," říkám a máma se zasměje. Jsem ráda, že ji vidím šťastnou.

,,Fred říkal něco o tom, že se na Zem měla dostat armáda," říkám a čekám na jejich reakci.

,,Jo, sice byly takový plány, ale Fred už nevěděl, že král byl svržen a na jeho místo nastoupil o mnoho lepší člověk, který zničil všechny tyto jednotky. Ale i přes to jsme potřebovali portál uzavřít," vysvětluje táta.

,,Neříkal jsi mi předtím, že k zavření portálu musíme spojit minimálně naše dvě schopnosti? A Bill to aktivoval a uzavřel úplně sám."

,,To je sice pravda, ale Bill je hodně silný a navíc dospělý člověk, který už svoje schopnosti dobře zná a ovládá, takže dokázal vyvinout potřebnou sílu k uzavření portálu."

Na chvíli ztichneme a já přemýšlím o svých dalších otázkách.

,,Vrátily se mi už všechny vzpomínky při průchodu sem nebo to ještě nějakou dobu potrvá?"

,,Myslím, že už bys měla mít všechny vzpomínky v pořádku, kdyby ti ale něco chybělo, tak je můžeme obnovit. Každopádně ještě tebe, Matta i Elenu napojíme na ten přístroj a prohlédneme, jestli je všechno v pořádku," odpovídá mi mamka.

Pokývnu hlavou a dívám se na naše propletené ruce. Bojím se zeptat, ale vím, že téhle otázce se stejně nevyhnu.

,,Co Elena?" ptám se nakonec tiše a zvedám svůj pohled k mámě. Z tváři jí zmizí úsměv a zadívá se na tátu, který taky zarytě mlčí.

,,Víš, s Elenou to bude asi ještě složitější," povzdychne si táta a máma souhlasně pokývne hlavou.

,,Co jste jí provedli tak strašnýho?"

,,Stále nám vyčítá to, že jsme jí ukradli vzpomínky a zajali ti muži. Asi jí bude ještě dlouho trvat, než se přes to přenese,"dodá máma. Zamyslím se nad tím, jak to s mojí sestrou vlastně bylo. Říkala, že skoro dva roky byla uvězněná a Matt byl na Zemi taky mnohem dřív než já.

,,Jedno mi není moc jasné... Proč jste nás posílali na Zemi postupně?"

,,Proces s vymazáním paměti trval u každého z vás jinou dobu. U Eleny to bylo nejsnadnější, proto šla jako první. Nemohli jsme ji tu nechat tak dlouho, protože by se mohla probrat ze stavu hibernace, který automaticky končil po vymazání všech myšlenek. Do nemocnic vás všechny dopravili naši spolupracovníci, kteří pozměnili i vzpomínky jiných doktorů, aby jim nepřišlo divné, že najednou mají o jednoho pacienta navíc," vysvětluje mi táta.

,,Aha," odpovím zamyšleně a snažím se to všechno zpracovat. Chci položit další otázku, ale v tu chvíli vstoupí do místnosti Elena.

,,Eleno," hlesne máma a stoupne si. Sestra jen tak stojí u dveří a drbe se na ruce. V místnosti nastane napjaté ticho.

,,Jdu za Emily," pronese po chvíli mlčení neutrálním tónem.

,,Jistě," odpoví táta a začíná se zvedat k odchodu, kývne na mámu, že už musí odejít. Máma se na mě usměje a následuje tátu ke dveřím. Máma zavadí rukávem o Eleninu ruku. Sestra zavře oči a povzdechne si.

,,Nemusíte odcházet," prohlásí tiše a zadívá se na ně. Oba rodiče se zarazí a zadívají se na ni.

,,Já...," začne a sklopí pohled. Všichni čekáme na to, co z ní vypadne.

,,Mluvila jsem s pár lidmi, kteří mi objasnili situaci a...," trhavě se nadechne a potom pokračuje: ,,Je mi opravdu líto, jak jsem se k vám chovala. Opravdu jste mi chyběli a vztek byl jediný způsob obrany." Máma otevře náruč a obejme Elenu, táta se k nim připojí.

,,Hej a co já?!" pronesu naoko uraženě z nemocniční postele. Všichni tři se na mě podívají a rozesmějí se.

***

V nemocnici si mě nechali ještě dva dny a pak mě propustili domů. Právě teď stojím na prahu našeho domu. V mých vzpomínkách už nejsou žádně trhliny a já se těším na to, až si je všechny zase obnovím.

Natahuji ruku a otevírám vstupní dveře. Přesně vím, kam mám jít, abych našla svůj pokoj. Po pravé straně míjím obývák a kuchyni a jdu ke schodům. Vyjdu nahoru a jdu k posledním dveřím vpravo, kde se nachází můj pokoj. Elena je ve svém pokoji hned vedle. Vidím, jak sedí na posteli a s úsměvem si prohlíží staré fotografie. Nic jí neříkám a pokračuji ke svému pokoji. 

Nadšeně otevírám dveře a vstupuji do svého království. Nic se tu nezměnilo. Můj pokoj mě přátelsky vítá. Je sice jednoduše zařízený, ale cítím se tu tak klidně. Postel, která je zasypaná plyšáky, je uprostřed, po obou stranách s nočními stolky, naproti jsou skříně.Okno je hned vedle postele a vedle něj je psací stůl se židlí. Zdi jsou obloženy dřevem. Na stěnách visí obrázky s mými rodiči, Elenou a kamarádkami.

Je pozdní odpoledne a do mého pokoje dopadají teplé sluneční paprsky. Jeden z nich posvítí i na můj noční stoleček, kde je jedna z mých nejoblíbenějších fotek.

Sedám si na postel a opatrně zvedám rámeček s fotografií. Jsem na ní já s Mattem, jsme na louce, která je hned u našeho domu, já jsem vyskočila Mattovi na záda a oba dva se smějeme. Nevědomky se usměju a vyhlédnu z okna. Mám dokonalý výhled na tu louku, která se zvedá do mírného kopečka a na vrcholu je krásně košatý strom s houpačkou, ze které jsem tenkrát spadla a odřela si koleno.

Pokládám fotku zpátky a otevírám okno. Vykloním se z něj, zavřu oči a zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu. S výdechem otevírám oči a vidím, jak se na kopci objevila Mattova postava a dívá se upřeně na mě.