Memories

Táta

,,Emily," šeptá povědomý hlas. Jen zabručím a převalím se na druhý bok.

,,Emily!" řekne ten hlas o něco naléhavěji. S povzdechem se na posteli zvedám do sedu a protírám si oči. ,,Co je?" ptám se trochu naštvaně, že mě musí budit.

,,Poslouchej mě." Otáčím hlavu za zvukem hlasu, až teď mi došlo, že nepatří Mattovi. Zaostřuji na postavu, která stojí u okna ve stínu. Poplašeně se podívám na Matta, ale ten na svém místě neleží. Začíná se mi zrychlovat tep.

,,Kde je Matt?" vyhrknu a pohledem propaluji tu postavu. Neznámý člověk si povzdechne a vyjde zpoza stínu, takže teď konečně můžu rozpoznat, kdo to je.

,,Tati?" ptám se nevěřícně a zamrkám. Mohla jsem ho vlastně už předtím identifikovat podle toho povzdechu. Táta se trochu sklesle pousměje, ale nic neříká. Žádný rád tě vidím nebo rodičovské objetí, nic takovýho.

,,Co tu děláš?" ptám se nedůvěřivě po kratší odmlce. Táta si opět povzdechne.

,,S tím vzdycháním bys měl rychle něco udělat," napomínám ho žertem. Táta se tiše zachechtá: ,,Moc dobře vím, že s tím máš taky co dělat."

,,To jenom dokazuje to, že jsem tvoje dcera," odvětím a překřížím si ruce na prsou.

,,Abych odpověděl na tvou první otázku: tohle je sen, Matt vedle tebe ve skutečnosti pořád leží," říká táta, přechází k posteli a sedá si vedle mě, ale ne dostatečně blízko, aby se mě nějakou částí těla dotýkal.

,,Tohle je sen?" ptám se nechápavě. ,,Ale všechno vypadá tak skutečně..."

,,Jo, umím vyvolávat velice přesvědčivé sny," odvětí táta s takovým poloúsměvem.

,,Umíš? Tohle se mi nezdá samo od sebe?"

,,Samozřejmě že ne. Původně jsem ten sen chtěl vyvolat, až když dorazíte do Edinburghu, ale docela dlouho vám to trvá, tak jsem ho přivolal už teď," objasňuje.

,,No počkej, počkej. Nám to trvá? Nechtěli jste snad s mámou, abysme jezdili nepřímou cestou?" ptám se lehce naštvaně. ,,A kde je vlastně máma?"

,,Je mnohem těžší vyvolat sen, ve kterém má být více osob. Rozhodla se, že stačí, abych se ti ukázal jen já," říká táta.

,,No a co mi chceš?" ptám se útočně. To je neuvěřitelný, jen si sem tak přijde, nabourá mi můj spánek, ještě mě buzeruje, že nám to trvá.

Táta si nevšímá mého rozhořčení a klidně mi odpovídá: ,,Chtěl jsem ti říct, abyste jeli přímo do Edinburghu." Beze slov na něj civím.

,,A to je jako všechno?" ptám se po chvíli. Táta jen pokrčí rameny, zdá se, že by chtěl ještě něco říct, ale nakonec si to rozmyslí.

,,Tati...," hledám ta správná slova, tolik bych mu toho chtěla říct, ,,proč máme jet zrovna do Edinburghu?" Táta se nadechuje a zdá se, že si chce povzdechnout, ale na poslední chvíli si to rozmyslí. Po očku na mě koukne a řekne: ,,To ti teď nemůžu říct."

,,Proč? Vy po nás chcete, abysme někam jeli a ani nevíme proč!" vyskakuji z postele. Chci pokračovat ve svém proslovu, ale táta mě napomíná: ,,Emily, prosím, každý tvůj pohyb ve snu mě stojí určitou energii." Dívá se na mě a já se zaměřuji na jeho tvář, která je vyloženě vyčerpaná a unavená.

,,Promiň," zamumlám a sednu si zpátky na postel.

,,Emily, všechno ti vysvětlím až v Edinburghu, teď to prostě nejde," prosebně se na mě dívá, ,,pochop to, prosím." Povzdechnu si.

,,S tím vzdycháním bys měla rychle něco udělat," nabádá mě táta, roztáhne rty v úsměvu a kolem očí se mu udělají vrásky. Šťouchnu do něj ramen.

,,Dobře tati, nebudu se ptát," prohlašuji vážně, ,,ale počítej s tím, že Elena bude ještě víc naštvanější, než je." Když vyslovím sestřino jméno, tak sebou neznatelně trhne. Odvrátí ode mě pohled a zadívá se někam do dálky.

,,Zlobí se hodně?" vypraví ze sebe po chvíli.

,,No... docela jo," odpovím tiše. Táta zakroutí hlavou.

,,Ukázal bych se ve snu i jí, ale vím, že by se mnou nechtěla mluvit. A kdyby mluvila, tak by spíš křičela a to by mě neuvěřitelně vyčerpalo a stejně by si nenechala nic vysvětlit."

,,Tos jí odhadl dobře. Ale proč ses s ní nespojil, když ji unesli? Já vlastně ani pořádně nevím, jak se jim podařilo ji unést," ptám se táty.

,,Nešlo to. Spojil jsem se s ní hned na začátku a snažil se to vysvětlit, ale ani tenkrát mě nenechala. Elena má velmi silnou mysl a obrnila se, takže jsem ji nemohl najít. Byla neopatrná, a proto ji dostali," vysvětluje mi táta. Jak vlastně může vědět, kde v daném okamžiku jsme nebo co děláme. Tak moc bych se chtěla zeptat, ale táta mi v tu chvíli říká: ,,Emily, mám pocit, že ten sen už delší dobu neudržím. Máme vás s maminkou moc rádi. Tebe i Elenu," polkne, ,,buď silná a co nejrychleji doražte do Edinburghu."

,,Dobře tati," pokývám hlavou. Cítím, jak se sen pomalu začíná rozplývat. Dívám se do tátových očí a on zase do mých. Povzbudivě se usměje a já sebou v tu chvíli trhnu a probudím se. Cítím, jak mi prudce bije srdce. Stále ležím vedle Matta, který zatím spokojeně oddechuje. Je mi tak líto ho budit, ale musím. Třesu mu ramen, prakticky okamžitě zvedá hlavu a mžourá na mě.

Tuhle větu už jsem mu kdysi řekla, ale jinak to nejde, a proto ji opakuji: ,,Musíme do Edinburghu."