Memories

Útěk

Předkloním se, abych lépe viděla, co tam má. ,,Měla bys..." začíná, ale větu nestihne dokončit, protože dveře do pokoje se začínají otevírat. Rychle spouští rukáv zpátky, takže jsem moc nepostřehla, co tam bylo. Vím jenom, že tam má nějaké tetování.

Do pokoje vstupuje doktorka. ,,Měla by sis odpočinout," improvizuje rychle můj ,,přítel" a usmívá se na mě. 

,,Tak mladíku, to by už stačilo. Emily teď potřebuje hlavně odpočívat. Přijďte zase zítra odpoledne," napomíná ho přísně doktorka.

,,Dobře," vzdechne, zvedne se ze židle a nakloní se ke mně, takže z doktorčina pohledu to musí vypadat, že mi dává pusu na tvář, ale ve skutečnosti mi rychle šeptá do ucha: ,,Po půlnoci se uvidíme."

Odtáhne se ode mě, usměje se a odejde z místnosti. Lékařka ho cestou vyprovází tvrdým pohledem.

,,Doufám, že tě moc nerozrušil, Em," říká mi doktorka. Em? Páni, netušila jsem, že jsme takové kamarádky, aby mi dávala přezdívky. A já přitom ani nevím, jaké je její příjmení.

,,Ne, jsem ráda, že jsem ho viděla," usmívám se na ni.

,,Proč ses mi o něm předtím nezmínila?" vyčítá mi doktorka bez jména.

,,Neptala jste se," dívám se na ni nevinně. Doktorka otevře pusu, pak ji zase zavře a nakonec řekne s úsměvem: ,,Máš pravdu, neptala jsem se." Odmlčí se, sáhne do kapsy a dodává: ,,Přinesla jsem ti nějaké prášky na uklidnění, z těch všech novinek a návštěvy jsi jistě rozrušená."

Musíš tu jenom ležet, nebrat si od nich žádný prášky... vybaví se mi jeho slova. Sakra, já ani neznám jeho jméno. Proč mi nikdo nechce říct, jak se jmenuje? 

,,Děkuju, ale myslím, že žádný prášky nepotřebuju," prohlásím klidně a s úsměvem.

,,Víš to jistě?" ujišťuje se doktorka.

,,Naprosto," říkám rozhodným hlasem. Asi jsem jí udělala čáru přes rozpočet, doktorka jen přešlapuje na místě a je mi jasné, že její mozek pracuje na plné obrátky. ,,Tak mi ty léky nechte na stolku, kdyžtak si je vezmu potom," dodávám, abych jí udělala radost.

,,Tak dobře," prohlásí po chvíli přemýšlení, ,,vezmi si dva prášky, kdybys cítila pocit úzkosti nebo tě třeba rozbolela hlava. To poznáš sama." 

,,Chápu," odvětím, ,,mohla byste mi říct, kolik je hodin? Nikde tu nevidím žádné hodiny."

Doktorka se koukne na své a povídá: ,,Za chvíli bude šest hodin, bude čas na večeři. Řeknu sestře, která ti sem přinese jídlo, aby vzala i nějaké hodinky."

,,Děkuju," odpovídám vděčně, ,,můžu teď odpočívat?" Doktorka jenom kývne hlavou a odejde z místnosti. Přibližně za pět minut přichází sestřička s podnosem, na kterém je jídlo i hodinkami, které mi pokládá na noční stolek. Mile se na mě usmívá a říká: ,,Nech si chutnat, tác potom jen odlož na zem."

,,Díky," odvětím s úsměvem.

,,Rádo se stalo." Vyjde z místnosti. Po jídle jsem se pohodlně bořím do polštáře a zavírám oči. Najednou mi hlavou opět něco probleskne. Prudce od sebe rozlepuji oční víčka a připravuji se na bolest, která se zanedlouho dostavuje. Rozbuší se mi srdce, teď totiž ta vzpomínka nemizí, ale zůstává tam uložená. Musím to pak říct tomu klukovi, až se tu staví. Dívám se na hodinky, které ukazují přesně půl sedmé. No, bude to hodně dlouhé čekání. Zavírám znovu oči a tentokrát se mi podaří usnout.

                                                                                               ***

,,Sakra Emily, teď nesmíš spát," sykne na mě naštvaně ten kluk.