Memories

Sestra

,,Jak to? Co bylo v té vzpomínce?" ptá se trochu vyděšeně Matt a kulí na mě oči. Po tvářích mi začínají kanout slzy. Ty vzpomínky...

,,Eleno! Emily!" rozléhá se volání po krajině. Na louce si hrají dvě usměvavá děvčátka. Jedna s vlasy slámové barvy, druhá s čokoládově hnědými. ,,Pojďte k obědu! Nebo vám s maminkou nic nenecháme!" zlobí se na oko jejich tatínek a společně s maminkou se rozbíhají za nimi. Holčičky radostně zavýsknou a začínají před nimi utíkat. Rodiče je ale nakonec dostihnou a všichni čtyři se společně se smíchem svalí do trávy. ,,Mám vás ráda, vy moje zlobilky," šeptá jejich maminka a tatínek jim dává pusu na čela.

,,Emily!" Hnědovlasá pubertální dívka se otáčí za hlasem, který pronesl její jméno.  Hlas patří její matce, nezní už tak mladě a bezstarostně jako poprvé. Teď je unavený a poznamenaný starostmi. ,,Je čas," pronáší tiše její máma. Emily polkne a v očích se jí zračí znepokojení, ale i přesto se vydává za ní. Ze dveří naproti vychází blondýnka s jejich otcem, který má stejně ustaraný výraz jako matka. Obě dívky se střetnou pohledy, ve kterých se zračí tolik porozumění. ,,Eleno," šeptá brunetka. Padnou si kolem krku. Ještě netuší, že je to možná jejich poslední objetí.

Obě dívky naposledy objímají své rodiče. Maminka má v očích slzy, když říká: ,,Mám vás ráda, vy moje zlobilky." Na posledním slově se jí zlomí hlas a zaboří hlavu do pevného otcova ramene. Tatínek má nečitelný výraz, ale v hloubi jeho očí se zračí neskutečná bolest. ,,My vás taky," šeptají dívky. Společně ruku v ruce vcházejí do sterilně bílé místnosti a věnují poslední pohled svým rodičům, než se dveře zavřou a je neobklopí nic jiného než oslnivá běloba. 

Lehají si na lůžka. Kromě nich je v místnosti ještě jeden mladík. Sestry si naposledy věnují pohled ještě předtím, než je uspí. Brunetka se se slzami v očích vpíjí do sestřiných. ,,Buď statečná, moje malá sestřičko," zašeptá blondýnka a v koutku oka se jí zaleskne slza, která pomalu steče po její tváři.

,,Emily?" Mattův znepokojený hlas mě vrací zpět do reality.

,,Elena je..." nedokážu to doříct a zavrtím hlavou. 

,,Co je?" odvětí tázavě Matt.

,,Je to moje sestra," pronáším tiše a zvedám k němu oči. Nechápavě na mě zírá, pak svraští obočí.

,,Sestra? Víš to naprosto jistě?" Mlčky přikývnu. Matt si prohrábne rukou vlasy a opře se o stěnu vedle mě. 

,,No... tak to už není rozhodně zbytečná komplikace," pokouší se odlehčit situaci, ale mně to opravdu vtipný nepřijde.

,,Co budeme dělat?" ptám se a zavírám oči. ,,Nemůžu ji tu nechat." 

,,Zachráníme ji," pronáší odhodlaně Matt s neústupným výrazem v očích. To mi vykouzlí úsměv na tváři. Povzbudivě mi stiskne ruku a společně vycházíme chodbou pryč. Nevýhodou je, že musíme stále slepě tápat ve tmě. 

,,Máš vůbec nějaký tušení, kam jít?" šeptá Matt. 

,,Ne, ale dřív nebo později na něco natrefíme," odpovídám. Jako na povel se rozsvěcí světla a chodbou tentokrát prochází člověk v bílém laboratorním plášti. Rozhodneme se ho následovat. Zavádí nás do své laboratoře, kde zkoumá mikroskopem nějaké vzorky. Potlačím povzdech a obracím se na Matta. Tváří se naprosto stejně nadšeně jako já. Prakticky nemůžeme nic dělat, protože otevřít dveře by byla naprostá hloupost, kdyby pak nikdo nevešel do místnosti. Někdo mi tu zřejmě musí číst myšlenky, protože v tu chvíli vstupuje do pokoje ten tlusťoch, který uhodil moji sestru. V ruce nese nějakou skleničku s vodou.

,,Přišels na něco?" ptá se tvrdě toho vědce. Ten jenom zavrtí hlavou a dál zírá do mikroskopu. Chlápek si odfrkne a naštvaně zabručí: ,,Tak se pak ozvi, až něco zjistíš." S těmi slovy opouští místnost a ani nepočká na odpověď výzkumníka. 

To je naše šance. Následujeme tlusťocha a já  doufám každou buňkou svého těla, že nás zavede k mé sestře. Moje myšlenka se mi samozřejmě potvrdí. Zavádí nás do místnosti, kde na posteli leží Elena. Vypadá to, že nejspíš spí. Už očekávám, že ji tlusťoch vzbudí, ale ten jenom položí na stůl sklenici s vodou, chvíli se na ni dívá a poté opouští místnost. K naší smůle dveře i zamyká, ale pak mi dochází, že pro Matta to jistě nebude problém. 

Jakmile zamkl a odezněly jeho kroky, Elena vytřeštila oči. 

,,Emily," zajíkne se. Vyskočí z postele a padne mi okolo krku. Já při té příležitosti pouštím Matta a oba nás zviditelňuji. Nejdřív jí své objetí váhavě oplácím, ale poté už ji k sobě pevně tisknu. Elena se ode mě se smíchem odtáhne, po tvářích se jí kutálejí slzy. 

,,Nemyslela jsem, že se ještě někdy uvidíme," pronáší a otírá si slzy. 

,,Jo, pro mě to je taky novinka," mumlám a Elena se stále štěstím usmívá. 

,,Holky, nerad vás přerušuju, ale možná bysme mohli co nejrychleji zmizet," říká váhavě Matt a na místě si přešlápne. 

,,Matte, taky tě ráda vidím," usmívá se na něj Elena.

,,My se snad známe?" ptá se zmateně Matt. 

,,Samozřejmě," usmívá se na něj, ,,ale máš pravdu, musíme rychle vypadnout. Myslíš, že zvládneš zneviditelnit i mě, Emily?" 

,,Ty to neumíš sama?"

,,Ne, já to umím jenom prokouknout. Takže?" 

,,To nebude problém," pronáším šibalsky a beru Matta s Elenou za ruce. V okamžiku jsme neviditelní. 

,,Teď jsi na řadě ty, kovboji," popíchnu Matta a kývnu ke dveřím. Během sekundy jsou odemčené a společně vycházíme na chodbu, která je naprosto temná, ale pohybem dveří se rozsvěcí zářivky.

,,Povedu vás," šeptá Elena a sebevědomě míří směrem k východu. Cestou nikoho nepotkáváme, zatím to jde nějak moc snadně. 

Po pár minutách vystupujeme na povrch, podle oblohy to vypadá, že už se blíží ráno. 

,,Za těmi keři by měla čekat Jessie," říkám a ukazuji směrem k roští. Rozbíháme se k němu a nalézáme fenku, jak spokojeně oddechuje. 

,,Takže takhle nám hlídáš zadek?" ptám se na oko uraženě.  Jessie při zvuku mého hlasu zvedá hbitě hlavu a nastražuje uši. 

,,Já dávám pozor!" ohrazuje se, vyskakuje a vrtí ocasem.

,,To určitě," pronáší Matt se smíchem, pouští mě a drbe ji za ušima. 

,,Trochu jsi mi chyběl, kámo," říká Jessie, olizuje mu tvář a je na ní vidět, jak ráda ho vidí. 

,,Představíte mě?" ptá se s úsměvem Elena a taky mě pouští. 

,,Jessie, tohle je moje sestra Elena," představuji je. Jessie si ji kriticky prohlédne a podá ji tlapku: ,,Těší mě." 

,,I mě," pronáší Elena se smíchem a potřese si s ní tlapkou.

,,Ráda bych se tě ještě na pár věcí poptala, ale měli bysme radši zmizet," připomíná Elena a v očích jí hrají jiskřičky, ,,má někdo z vás řidičák?"