Memories

Řešení?

,,Mami! Mami!" volá malá hnědovlasá holčička a ukazuje něco své mamince. ,,Podíváme se tam někdy?" ptá se a kulí na mámu své velké modré oči. Maminka jí věnuje laskavý úsměv a pohladí po vláscích. ,,Samozřejmě, holčičko. Nebude to dlouho trvat." Dívenka se rozesměje a skočí jí do náruče. ,,Bude se mi tam líbit?" 
,,Rozhodně, je to tam podobné jako u nás." Holčička se víc zavrtá do mámina objetí.
,,Tak to je zbytečný vymýšlet, jak se tam dostat." Tohle prohlášení maminku rozesměje.

A měla jsem tenkrát pravdu, bylo to zbytečný. Kdo toužil po objevování nových světů? Já rozhodně ne. Byla jsem spokojená u nás doma a rozhodně jsem netoužila po tom, abych tu teď ničila nějaký stroj. Je zvláštní, že se mi ta vzpomínka vybavila zrovna teď. Zřejmě ji vyvolal rozhovor s mými rodiči.

Sedím na posteli a jen tupě zírám tam, kde ještě před chvíli stáli. Vlastně nestáli, ale stáli ve snu. No to je jedno, ještě se do toho víc zamotám. Nějak se mi ani nechce zvedat z postele, nechce se mi přemýšlet o tom, co musíme udělat, nechce se mi to všechno opakovat ostatním, nechce se mi nic. Chci se jen opět zavrtat do mámina náručí jako tenkrát. 

Místo toho se s nechutí zvedám a prohrabuji si vlasy. Mířím z tohoto pokoje a klepu na vedlejší dveře.

,,Ahoj sluníčko," vítá mě s úsměvem Matt, když mi otevírá dveře. Úsměv ho ale rychle přechází, když se na mě pořádně koukne. Asi vypadám hůř, než jsem si myslela. Vzmůžu se jenom na chabé pousmání a vkročím dovnitř. 

,,Takže... asi to bylo horší, než jsme si mysleli?" ptá se opatrně Matt. Sedám si na postel vedle Eleny, která mě studuje pohledem. Možná se mi snaží dostat do hlavy, ale je mi to fuk. Matt si sedá do křesla naproti mně, vedle něj leží Jessie. 

,,Tentokrát mi přesně řekli, co máme dělat," oznamuji jim a stručně vysvětlím, co nás čeká. Chvíli jim nechávám, aby všechny ty informace zpracovali a čekám na nějakou reakci. Zatím jsem se nezmínila o tom, že vlastně vůbec nepocházíme odsud. 

,,Nezní to moc složitě," zamumlá Matt. 

,,No jasně, to zvládnete levou zadní," ozve se Jess a oblízne se. ,,Já vám zatím budu hlídat zadky."

,,Ještě že tě máme." Matt ji podrbe za ušima. 

,,Očekávám za to samozřejmě nějakou odměnu," neodpustí si fenka. Pousměju se. Jsem ráda, že je tu s námi.

,,Je tu ještě něco, co bych vám měla říct," začínám nejistě a těkám mezi nimi pohledem. Oba napjatě čekají, co ze mě vypadne. Polknu a řeknu: ,,Nejsme odsud. Jako... ze Země." 

,,To mě ani moc nepřekvapuje," ozve se Elena. ,,Podle toho, co jsem zažila u těch lidí, jsem si už udělala obrázek o tom, že jsme všichni odjinud." Přikývnu a zalétnu pohledem k Mattovi, který se drbe na hlavě. 

,,Říkal jsem si, že asi budeme nějak modifikovaní nebo něco s námi bude jinak, kvůli těm schopnostem. A odkud teda jsme?" Ježiš, já jsem se úplně zapomněla zeptat na to, jak se ta planeta jmenuje.

,,Z nějaký planety, která je podobná Zemi, ale...," nedořeknu to, protože mě Jessie přeruší: ,,Já jsem taky mimozemšťan?"

,,Ty stoprocentně," zasměje se Matt. Jessie jen spokojeně zabručí.

,,A je tu ještě něco. Ten portál se musí zavřít z obou stran, takže už se nikdy nemůžeme dostat zpátky a tím pádem se nemůžeme ani setkat s rodiči," říkám a obracím se s poslední větou k Eleně. Ta na mě jen zírá a nedává najevo svoje emoce. 

,,Říkali, že nás mají rádi, Eleno. A moc je mrzí, jak se chováš," vyčítám jí.

,,To je klidně mrzet může," odsekne.

,,Tobě je úplně jedno, že už se s nimi nesetkáme?!" vyštěknu.

,,Emily, ty...," začne Elena, ale já ji to nenechám doříct. 

,,Tys neviděla, v jakém jsou stavu! Ty vzpomínky nám vymazali jenom proto, aby nás ušetřili té bolesti, že už bysme je nikdy neměli vidět. Ale tobě je to očividně úplně jedno. Chtěli pro nás vždy jen to nejlepší a ty se teď chováš takhle. Já vím, že na ně házíš to, že ti nijak nepomohli, když tě zajali ti lidé, ale oni z nějakého důvodu nemohli. Nemůžeš jim prostě odpustit a pokusit se vymyslet řešení, jak by se to dalo udělat, abysme se dostali zpátky domů?" Elena na mě jen beze slova zírá a potom si protře oči. 

,,Emily, je mi to líto," zašeptá Elena. ,,Mám tě moc ráda a je samozřejmě taky, ale tenkrát mě zklamali, tak jim teď nechci tak lehce odpouštět."

,,Možná už nastal čas, abys to udělala," odvětím.

,,Jo, asi jo," zamumlá a sklopí pohled. Hraje si se svými prsty a chvíli vládne mezi námi ticho. Najednou ke mně zvedne svůj pohled a upřeně se mi zadívá do očí. Jsou úplně průzračné a chladné. 

,,Jedno řešení by tu bylo," pronese mrazivě.