Hermiona
„Hnusná mudlovská šmejdko!" Jeho křik se rozezněl napříč celou chodbou a všichni kolemjdoucí se po mně ohlédli. Ty pohledy jsem již dobře znala. Zvědavost, pohrdání, lítost - o nic z toho jsem nestála. Bolelo to. Ale copak se s tím dalo něco udělat?
„Nenávidím tě!" Do těch dvou slov dal blonďák více zlosti než-li celý famfrpálový tým po prohře v utkání. Několik vteřin na to mě praštil učebnicí, upustil ji na zem a následován Crabbem a Goylem odkráčel z mého dohledu.
Srdce mi bilo jako splašené a po tváři se mi svezla zatoulaná slza. O Malfoyově nenávisti vůči mně jsem věděla už od nástupu do školy, ovšem ani za ty dlouhé roky jsem se s tím nedokázala dočista smířit. Pořád mě to ničilo. On mě ničil.
S hlubokým nádechem jsem posbírala své roztrhané učebnice a jejich stránky vrátila do původního stavu za pomoci kouzla. Lemem trička jsem si pak otřela uplakané oči, a ač nerada, namířila jsem si to do Velké síně. Bylo více než jasné, že na snídani se dostaví i zmijozelská kolej, avšak já ji ani přes všechen svůj odpor nemohla vynechat.
„Ahoj, Hermiono," pozdravil mě Harry hned, co jsem dorazila do místnosti. Ron jen přikývl. Oba dva posedávali u dlouhého stolu a spokojeně přežvykovali jeden pokrm za druhým, nezávazně na tom, že se to k sobě absolutně nehodilo. Nerozuměla jsem jejich apetitu, ale nechtěla jsem je kvůli tomu soudit.
„Ahoj," opáčila jsem a posadila se na lavici naproti nim. K jídlu jsem si urychleně přičichla, a i přes krásu té vůně se mi nepříjemně rozhoupal žaludek. Svůj plán o vydatné snídani jsem tak zavrhla. Najím se odpoledne, ujistila jsem se v mysli a nepřirozeně jsem se zavrtěla, když se na mě se smíchem zadívalo několik studentů. Ronald si toho naštěstí díky své lásce k palačinkám nevšiml, Harry však urychleně zbystřil a střelil po šprýmařích káravým pohledem.
„Co se stalo?" zajímal se zvědavě a v očích se mu zračila jasná starost.
„To nic není, nech to plavat," řekla jsem vyhýbavě a předstíraně se na něj usmála. „Nejspíš jen odplata za to, že jsem jim nedala opsat úkol z Přeměňování." Ano, lhala jsem, a nebylo to nic, na co být hrdá, jenže já neměla jinou možnost. Proč bych měla kamarádovi dělat starosti s něčím, co stejně nemůže změnit? Nechtěla jsem, aby viděl jak jsem slabá.
„Dobře. Ale stejně by se k tobě neměli takhle chovat," poznamenal Harry a vrátil se zpět ke svému jídlu. Rázem jsem si připadala hloupě, že tam jen tak sedím. Znovu jsem se tedy pokusila přemluvit k jídlu, ale nebylo to ničemu platné. Ani jahodového čaje jsem do sebe nenalila tolik, jako obvykle. Promnula jsem si unavený obličej a pozvedla zrak, na což moje oči automaticky vyhledaly skupinku chlapců u zmijozelského stolu. O něčem tam nadšeně klábosili, přičemž Parkinsonová se lepila nafoukanému blonďákovi skoro až do klína. Jak může být někdo tak podlízavý? A hloupý, že se snaží zaujmout zrovna Malfoye. Oddychla jsem si, že alespoň já si stále zachovávám zdravý rozum, a než jsem se vzpamatovala, už na mě visel pohled ledových očí.
„Nezírej, šmejdko," zasmál se Malfoy, a jakmile mě zmerčil zbytek jeho party, přidali se k němu s posměšky. Přes hluk v místnosti je nebylo téměř slyšet, ale jen téměř. V mé hlavě znělo každé slovo, jako by pramenilo z megafonu. Chtěla jsem zůstat silná - hodit po nich otrávený výraz a obrátit se pryč -, ale má psychika mě zradila. Zatnula jsem zuby, zamrkala a vystřelila pryč z místnosti.
Ronald s Harrym za mnou něco zakřičeli, ale já je nevnímala a s třísknutím dveří zamířila směrem do knihovny. Udělala jsem přesně to, co jsem nechtěla. Ukázala Malfoyovi, jak jsem proti němu bezradná, a jak mě jeho urážky stále zraňují. Měla jsem jediný cíl a já selhala. Zprotivila jsem se sama sobě.
- Edit, 2018 -
ČTEŠ
HP - Dramione // CZ ✔
FanfictionNenávist mezi mudlovskou šmejdkou a čistokrevným kouzelníkem nikdy nebyla silnější. V průběhu šestého ročníku ovšem nastane zlom, díky kterému si dvě zbloudilé duše uvědomí, že být odlišný neznamená nic špatného. Draco a Hermiona ujdou dlouhý kus ce...