HP - Dramione // CZ ✔

4. Musím

Draco

***********

"Slibuju."

A je to, řekl jsem to, už to nemůžu vzít zpět. Otec mi nařídil, že mám využít Grangerovou k získání jistých informací... Informací o Potterovi a ostatních věcech. Netušil jsem, co má otec v plánu, ale rozhodně to nebude pro nikoho dobré, až na mého otce samozřejmě.
Nikdy by mě nenapadlo, že se to stane, ale poslední dobou nemůžu tu holku nečisté krve dostat z hlavy. Jako by mi do té hlavy snad lezla schválně a snažila se tam způsobit co největší zmatek. No, musím uznat, že se jí to povedlo. 

Již od chvíle, kdy jsem ji poznal, jsem ji nenáviděl. Nadával jsem jí do mudlovské šmejdky a dokola jí tropil všelijaké naschvály. Jenže vždycky jsem se držel určitých mezí a nikdy jsem neudělal nic, co by jí mohlo skutečně zničit. Pokud ji však zapojím do otcova plánu, budou to pro ni naprosto jiná muka. Otec na rozdíl ode mne hranice nezná a mrknutím oka ji zabije, když to bude třeba. Ne, že by mi na ní záleželo, ale tohle mi prostě připadá zbytečně drastické. Ale já do toho nemám co mluvit.

Co se otcových požadavků týče, mám z ní dolovat informace a potom je otci všechny hlásit. Já si ale stejně nemyslím, že tady půjde jen o informace. Každopádně, ke splnění mého úkolu vedou dvě cesty. Buď budu Grangerovou vydírat (což mi nepřijde jako vhodné a bezpečné řešení), nebo budu muset učinit pravý opak. Skamarádit se s ní. Ano, přesně, je to nechutné bavit se s někým z mudlovské krve, ale jestli hodlám splnit otcovu vůli, nemám na výběr. Musím to udělat. Kromě toho si poslední dobou začínám myslet, že mi na té šprtce snad i trochu záleží.... Ne, to je přece blbost. To si nesmím připouštět!

Hermiona

Po vydatné snídani jsem se rozhodla zamířit do knihovny a něco si přečíst. Od posledního nepříjemného zážitku se Zmijozelem už se mi nikdo kvůli původu neposmíval. Draco i jeho parta se mi vyhýbali obloukem a nikdo se neměl ani ke slovu. Asi by se mi i ulevilo, tedy kdyby mi to nepřipadalo tak šíleně podezřelé. Nikdy se mi jen tak z ničeho nic nestranili...

Z myšlenek mě náhle probral tázavý pohled místní knihovnice. Změřila si mě od hlavy až k patě a pak na svých rtech vykouzlila široký úsměv.

"Dobrý den, slečno Grangerová. Přejete si?" otázala se a povytáhla obočí.

"Dobrý den i vám. Pro dnešek si poradím sama, děkuji," obdařila jsem ji těžkopádným pousmáním a pak jsem se rozhoupala směrem do oddělení s fantasy.
Nebylo těžké najít nějakou poutavou knížku. Všechny jsou přece něčím výjimečné.
Vzala jsem si jednu s magickým názvem, usadila jsem se do křesla a začala číst. Knížky mi vždy byly pomocníkem při úniku z reality, to nezklamalo ani dnes.

Draco

Nádech a výdech Draco. Klid. Je to jen nicka, jen obyčejná šmejdka. Nech toho! Uklidni se!
Při vycházení ze společenské místnosti jsem na sebe v duchu začal křičet. Dnešním dnem začínal můj úkol a já si připadal nervóznější než jindy..

Hned ze začátku mi bylo jasné, že najít Grangerovou nebude žádný oříšek. Ona je šprtka. A kam se šprti chodí šprtat? Do knihovny - té nejnudnější a nejhorší místnosti vůbec, jestli teda chcete znát můj názor. Přidal jsem do kroku a pochválil se za svoje geniální uvažování.
Ačkoliv jsem to místo neměl rád, dokázal jsem ho najít poměrně snadno. Přistoupil jsem ke dveřím a jemně uchopil kliku, když se mi z nenadání roztřásly ruce. Sakra Draco, nech toho! Vzchop se už konečně!!!

Po chvíli nejistoty jsem opět nasadil kamenný výraz, rozrazil dveře a co nejráznější chůzí vstoupil dovnitř. Rozhlédl jsem se. Když jsem se tak rozpomínal, byl jsem tu naposledy tak v prvním ročníku a to jen čirou náhodou, když jsem zabloudil. Tohle místo je pro mě jako zakázané. Nikdy jsem neměl potřebu sem vkročit, až doteď.

To, že jsem tu stál jako solný sloup jsem si uvědomil až po tom, co mě knihovnice několikrát sjela pohledem. Bylo vidět, že mě tu tedy rozhodně nečekala. Jen jsem pohodil hlavou a rozhodl se jít najít Grangerovou. Bylo to docela snadné.

Až když jsem byl téměř u ní jsem pochopil, že ani nevím co jí říct. To k ní jako hodlám jen tak nakráčet a začít se s ní bavit jako by se nechumelilo? Blbče!
Chtěl jsem se rychle otočit a odejít dřív, než by si mě všimla, ale už bylo příliš pozdě.

"Co tu děláš?" vyhrkla na mě bez rozmyslu, zatímco já se snažil tiše proplížit pryč.
Nejdřív jsem chtěl dělat, jakože mě se to vůbec netýká a jít dál, jenže moje nohy automaticky strnuly na místě. Sakra!
Pomalu jsem se otočil. Její oči mě nepřestávaly udiveně pozorovat, dokonce odložila svoji knížku a vyhoupla se z křesla na nohy. Wow, přinutil jsem Grangerovou přestat číst. Bravo.

Když se na mě zadívala vražedněji, měl jsem chuť vykřiknout 'Co je ti do toho!?', ale udržel jsem se. Místo toho jsem přešel na klidný tón, i můj pohled lehce změkl.

"Tušil jsem, že tu budeš. Víš, hledal jsem tě," dostal jsem ze sebe dvě trošku kostrbaté věty a pomalu přišel blíž k ní. Zatvářila se zmateně a ucouvla. Lehce jsem se nad tím pousmál. Bojí se mě.

"P-proč jsi mě hledal?" zakoktala se a udělala další krok vzad. Začínalo mi to připadat jako hra na kočku a myš, predátora a kořist. Ona je kořist.

"No..." kousl jsem se do rtu. Nevěděl jsem, co odpovědět. Nemůžu jí přeci říct pravdu. 

"Víš, poslala mě za tebou profesorka McGonagallová. Prej máme za úkol vyzdobit Velkou síň. Blíží se Vánoce..." vymyslel jsem si snad tu nejpitomější výmluvu a čekal. Tohle mi snad nikdy neuvěří! Nebo, že by nebyla až tak chytrá?

"Aha. Dobře," přikývla... Počkat! Opravdu mi právě uvěřila? Mně? Tomu, kdo jí celý život jen nadává a lže? Ani já sám bych si nevěřil...
Dost mě to překvapilo, ale nesměl jsem dát najevo údiv.

"Fajn. Takže zítra po večeři před Velkou síní?" zatajil jsem dech.

"Dobře," souhlasila a urychleně vypálila z místnosti.

Uchechtl jsem se a pyšně nadmul hruď. Zbaštila to i s navijákem. Mám možnost z ní vytáhnout informace, teď už jenom nesmím zkazit zbytek.

V knihovně jsem taky dlouho neotálel a cestou pryč mi v hlavě vyvstal nápad, že bych o svém plánu měl alespoň někomu říct. Potřebuju menší podporu. Kromě toho, kdyby si ostatní ze Zmijozelu mysleli, že jsem na ní fakt hodnej, šíleně by mi to zkazilo pověst. A to nepřichází v úvahu. Zmijozel se prostě musí dozvědět, že je to jen past.
A právě proto jsem se to rozhodl říci té nejukecanější trojici z celé školy...

************  

"A takhle by měl proběhnout můj plán. Geniální, viďte?" pověděl jsem zasněně a spokojeně přežvykoval bonbón. Pansy, Crabbe a Goyle doslova hltali každé mé slovo. Na otázku okamžitě začali přikyvovat, div, že si hlavy nevylomili.

"Úžasné. Tohle té šmejdce patří! Jsi skvělý. A tvůj otec taky. Všichni jste skvělý!..." Začala se rozplývat Pansy, až jsem ji musel zarazit. I když mi pochvaly nikdy nevadily, znal jsem Parkinsonovou příliš dobře. Ta, když se jednou rozjede, tak už je těžko k zastavení.

"Dobrý dobrý to stačí. Plán zahájen!"

Hermiona

Téměř celou noc jsem nemohla spát. Myslela jsem na Malfoyovo chování a každé jeho slovo. Proč byl tak 'v pohodě'? A neřekl ani jednu hloupou poznámku k mému původu? Že by konečně trochu zmoudřel?

Chvíli jsem tomu opravdu chtěla věřit... že se změnil. Jenže jsem ho znala, a poněvadž se mu nikdy nedalo věřit, ještě ten den jsem se šla zeptat McGonagallové na tu výzdobu. A hádejte co? Od nikoho žádnou pomoc nechtěla. Malfoy si to vymyslel.
Určitě má něco v plánu, ale dobře, jak chce. Budu s ním tu hru hrát taky!

// Ahojky.
Díky moc, že čtete můj příběh. Hodně to pro mě znamená. :)