HP - Dramione // CZ ✔

29. Nezapomeneme

Hermiona

Již v okamžiku, kdy jsem otevřela oči, jsem si přála zase upadnout do spánku. Celým mým tělem projela bolest. Věděla jsem, že se to stalo. Harry... už není. Protřela jsem si oči a zjistila, že zírám do stropu. Ležela jsem na nějakém lůžku ve sklepení, kde teď pobývali všichni studenti, ranění i zdraví. Když jsem se pomalu posadila, přešli k mé posteli Lenka s Nevillem a Parvati.

"Jak se cítíš?"  Drmolila Parvati zděšeně. Natáhla jsem k ní ruku a stiskla jí. Potřebovala jsem fyzický kontakt, cítila jsem se tak prázdná. Tak osamělá, chladná jako led. Nezmohla jsem se ani na slovo, jen se mi z očí vykutálela slza. To mluvilo za vše, nejsem v pořádku a ani nebudu. Ne po té psychické stránce. Nemůžu tomu uvěřit, Harry je mrtvý! Jak jsem to mohla dopustit.

"Kde jsou ostatní?"  Chtěla jsem mluvit nahlas, ale z mých úst unikl jen tlumený šepot. 

"Ron od té... od té události nepromluvil s nikým ani slovo. Nechtěl se odtamtud ani hnout, jen zíral do blba a stál jako přikovaný. Nakonec ho od tam dostala profesorka Prýtová a zavedla ho sem." Vysvětlila Lenka a ukázala rukou na lůžko na konci místnosti. Seděl tam. Bez pohybu, jako bez života. Jen kamenně zíral do zdi před sebou. Bylo mi do breku.

"A Ginny..."  Povzdechla si Lenka a pak pokračovala.  "Nezvládla to. Zhroutila se z toho, šíleně jí to vzalo. Madam Pomfreyová řekla, že bude lepší jí dát nějaké prášky a nechat jí spát."  Po svém prohlášení si znovu povzdechla a ukázala rukou na postel hned vedle Rona.

"A Draco?"  Vyšlo tichým hláskem z mých úst, až to téměř nebylo slyšet.

"Potom, co tě sem odnesl někam zmizel a už se neukázal. Mrzí mě to, to všechno."  Zakončila Lenka svůj monolog a se slzami v očích se vydala někam pryč. Asi chtěla být sama.

"Je mi to moc líto, Hermiono. Všechny to hrozně vzalo. Harry byl skvělý."  Neville se na mě smutně pousmál, stiskl mi rameno a potom se taky vydal někam pryč z mého zorného úhlu, taktéž Parvati. Slzy obsypali můj obličej a já přes ně jen stěží viděla na okolní prostory. Byla tu spousta lidí. Posedávali na křeslech, leželi na lůžkách a nebo prostě jen tak postávali. Na to, kolik tu bylo lidí, bylo šílené ticho. Téměř nikdo nemluvil, a když už ano, byla to jen tichá lítostivá slovíčka. Nikdy jsem neviděla v Bradavicích takový žal. Setřela jsem si rukávem slzy, víc si poposedla a opřela se zády o polštář, abych dobře viděla na okolí. Snažila jsem se zahlédnout Draca, kdekoliv, ale nikde nebyl. Znovu jsem chtěla plakat, ale jakoby mi všechny slzy náhle vyschly. Zůstalo jen pusto. Moc dobře jsem v tu chvíli věděla, že horší a smutnější rok už nikdy nezažijeme. My, ani Bradavice. Nikdo. 

O týden později